Dluhy? Lži a dezinformace, říká Neumannová

Před pár lety ji miloval celý národ. Vzpomínáte? Záběry Kateřiny Neumannové, jak na olympiádě v Turíně triumfálně vjíždí do cíle závodu na třicet kilometrů a objímá se se svou dcerkou, už neodmyslitelně patří do české sportovní mytologie.

Jenže život občas dokáže připravit pořádné veletoče. Právě Neumannová by mohla vyprávět. Za pochodu se ujala šéfování organizačního výboru předloňského mistrovství světa v Liberci. Od té doby slýchá jediné. Dluhy, dluhy a zase dluhy. „Pořádání sportovních akcí je mi pořád blízké, baví mě to. Ale konkrétně zkušenost s Libercem už bych opakovat nechtěla,“ přiznává Neumannová.

Jak vnímáte, že jste se pro část veřejnosti i médií stala přinejmenším spoluvinicí mnohamilionových dluhů po lyžařském MS?
Osobně mi ani tak moc nevadí číst to všechno, co se o mně píše. Ale mrzí mě třeba to, že to pak čtou i moji rodiče, kteří to hodně těžce nesou.

Není divu, že to přitahuje takovou pozornost. Z veřejných zdrojů šlo celkem přes dvě miliardy korun...
To je pravda, ale s těmito prostředky jsme my – tedy organizační výbor – neoperovali. Kolem celé kauzy je spousta nepřesností a dezinformací a tohle je jedna z nich. My jsme za celou dobu, co pracoval tým s mým vedením, dostali 273 milionů. Ze státních peněz měl tedy organizační výbor jen asi třináct procent. Byly tam dva toky peněz, to ostatní šlo na areál ve Vesci, rekonstrukci Ještědu, na Technickou univerzitu.

Proč se to směšuje dohromady?
Hlavní problém byl právě v tom, že nebyla dostatečně nastavena hranice mezi organizací a státními investicemi. Třeba oplocení areálu ve Vesci mělo stavět město, ale nakonec jsme ho museli zaplatit my. Když se podívám například na Oslo, kde se koná mistrovství světa letos, tak tam je to zcela jasně odděleno.

Faktem je, že po šampionátu zůstaly dluhy přes sto milionů korun. Jak k tomu mohlo dojít?
Za prvé si myslím, že tahle částka neodpovídá. Říkám to, jak to cítím. Na neoficiálních jednáních je řada dodavatelů ochotná snížít své požadavky až o třetinu. Další část toho dluhu je za Liberec a Technickou univerzitu, ale to mi zas tak na srdci neleží. Tam byla velká kompenzace. Hlavní je padesát milionů, které jsou dlužné drobným živnostníkům, malým firmám, lidem, kteří na uskutečnění mistrovství dřeli. To je opravdový problém.

Pro řadu z těch firem je současná situace likvidační. Co s tím dělat?
Dluh mi samozřejmě není lhostejný. Jednala jsem o tom s politiky, s ministry školství a financí. Změny vlády samozřejmě věci moc nepomohly. Podle mě je potřeba dostat k jednomu stolu zástupce státu, kraje, města Liberec a zkusit najít řešení, jak splatit alespoň část toho dluhu.

Jak ale k takovým dluhům vůbec mohlo dojít?
Ještě než jsem nastoupila do funkce, tak organizační výbor utratil 79 milionů. Ta změna ve vedení neprobíhala zrovna v přátelském prostředí – když jsme přišli, tak v kancelářích nebyl skoro žádný nábytek, zůstaly tam tři počítače a jedno napůl nepojízdné auto. Také už byla podepsána smlouva o marketingu s firmou APF, podle které jsme toho moc nesměli. Za dvanáct milionů jsme nakonec museli část marketingových práv vykoupit zpátky. Ve zděděných rozpočtech byla nepoužitelná čísla, třeba absolutně nereálné odhady návštěvnosti. Řada věcí se pak ukazovala až v průběhu příprav – třeba spousta výdajů za drobné stavby, kvůli sesuvům půdy se musely stavět speciální nosníky pro tribuny. Nebo jen schody na Ještěd stály pět milionů.

A to všechno se nedalo předpovídat? Opravdu nešlo někde ušetřit?
Já jsem třeba příliš důvěřovala tomu, že diváci dorazí. Že budou chodit na všechno, ne pouze na několik nejatraktivnějších závodů. Původní plány – ještě než jsem přišla – počítaly se sedmdesáti miliony za vstupenky. Nakonec to byla jen polovina. Také byl ze strany FIS obrovský tlak na obrandování areálu, tedy ty velké reklamní plachty a podobně. V tom jsem mohla být tvrdší, řádově to stálo deset milionů.

Dnes od dluhů dávají všichni ruce pryč – i vláda. Vám je ale vyčítáno, že jste utrácela peníze s tím, že to nakonec stejně zaplatí stát...
Rozhodně jsem nepracovala s tím, že můžu utratit co chci. Konečný schodek je důsledkem tří čtyř různých vlivů. Jak jsem říkala, organizační výbor by měl organizovat, ale my jsme museli i stavět. Prostředky jsme rozhodně neplýtvali. Na druhou stranu to nebyl okresní přebor, ale mistrovství světa. Chtěli jsme, aby mělo úroveň.

Jak vnímáte svou osobní odpovědnost za to všechno?
Rozhodně se odpovědnosti nevyhýbám. Něco se mohlo udělat jinak v marketingu, podcenila jsem i mediální stránku, měla jsem si najít víc času na informování veřejnosti. Nemám problém s tím, když mě někdo bude volat k odpovědnosti, všechny audity a kontroly proběhly. Klidně ať přijde nový audit, ale ať je od samého začátku, ještě než jsem přišla já – tehdejší období je totiž jediné dosud nezauditované.

Co vám celé to trápení dalo a vzalo?
Na celé dva roky jsem odškrtla osobní život. Nejvíc mě mrzí, že jsem skoro neměla čas na dceru. Pročistilo se také moje okolí. Spousta lidí zmizela, ale ti praví přátelé zůstali.