„Měl jsem v hlavě na koloběžce vyjet tento kopec třikrát v jednom dni, a tím se zařadit do francouzského Klubu bláznů,“ přiznal Jelínek. Nakonec trasu dlouhou 137 km s převýšením 4400 m zdolal v čase 10:26 hod. „V polovině kopce, který jsem zdolával potřetí, mi v hlavě proběhl nezapomenutelný zážitek, kdy jsme tu jeli před čtyřmi roky nejdelší etapu Tour de France, končící právě tímto výjezdem, a kde nás opilé davy fanoušků plácali po zádech a polévali chlastem… To byla jiná euforie, spíš se mi chtělo umřít a ne koukat pořád na vrchol kopce, který se vůbec nepřibližoval," přiznává 62letý borec.

Za 4.13 hodiny dal Milan Jelínek na koloběžce 80 km Marcialonga.
Za 4.13 hodiny dal Jelínek na koloběžce 80 km Marcialonga

Trasy ze třech městeček jsou dlouhé přes 20 km a mají stoupání do 14,5%. „První jízdu začínám nejtěžším výjezdem ráno z Malaucene. Míjím vilu, kde bydlí místní psychiatr, ale je ještě příliš časně na to, abych se ho šel zeptat, zdali je to dobrý nápad takhle jezdit nahoru a dolu," říká k první trase, kterou zdolal těsně pod dvě a půl hodiny. Následoval sjezd do Saultu, odkud v začínajícím vedru jel stoupáním zpět. „Krajina je nádherně provoněná levandulemi, které se tu hojně pěstují. Cestou si dám hnusnej gel, hnusnou tyčinku, začíná se projevovat lehká únava a teplota 3 km pod vrcholem ukazuje neuvěřitelných 30 stupňů. Takže se mi udělalo u pomníčku cyklolegendy Toma Simpsona slabo a byl jsem rád, že se doplácám podruhé na vrchol," přidává. Při sjezdu do Bedoinu byl provoz nahoru i dolů velmi silný.

Koncert dvou špičkových revivalových zpěváků, Freddie Mercury revival a David Bowie show, proběhl 12. srpna na náměstí Dr. E. Beneše v Liberci.
Liberecká kultura teprve hledá. Snad se najde

„Nemělo cenu se tady zrakvit zbytečně riskantní jízdou. Při pohledu nahoru na nekonečně vzdálený vrchol kopce se musím hodně přemlouvat, že se mi tam v pekelném vedru zase chce. Jízda má do svižnosti hodně daleko, začínám toho mít akorát dost. Říkám si, co tady vlastně blbnu, proč nejdu raději s chotí do vinice na dobré vínko… Už to nebyl optimismus jako ráno, kdy si člověk vypočítává, jak rychle bude v cíli a jak to pěkně jede. Spíše jsem měl pocit jednonohého postřeleného vojáka, vracejícího se z fronty domů. Konečně vrchol a rychle pryč, v životě už tenhle kopec nechci vidět," uzavírá koloběžkář.