„Prosím tě, pojď ke mně, nech všeho a poslouchej". Volá mě k sobě moje žena, myslím, že už nastane ta chvíle. Ta hrozná chvíle, kdy odejde. Je mi na nic, už celý půl rok jen leží v posteli a odmítla i chemoterapie. Z její krásy nezbylo nic, vyhublá na kost, její vlasy, které byly ozdobou jí samé, jsou dnes bílé, co připomíná moji krásnou ženu, jsou jenom její krásné velké modré oči.
„Jsem tu u tebe lásko, povídej." „Víš, že jsem nikdy nevěřila v Boha, ale v životě to tak už chodí, jakmile jsme v nejhorší těžké chvíli, voláme na něho. Dneska jsem se k němu modlila a uvědomila si, že nemohu odejít s tajemstvím…"
„Zlato, nepřemáhej se…" „Ne, musím ti to všechno povědět, chci odejít s čistým svědomím, i když je to moc pozdě. Celý život si to vyčítám a bolí mě to příliš, nechci, abych odešla s tajemstvím. Je to pro mě největší bolest duše, větší než ta nemoc, co mě sžírá. Podej mi prosím pití." „Hned." Napila se a pomalu začala znova mluvit.
Je vidět, jak se namáhá, krupičky potu na čele a v očích smutek. „Prosím tě, odpusť mi, byla jsem mladá a nerozumná, myslela jsem si, že krása je všechno…" „Jsi pořád krásná, jsi moje a už spi, jsi unavená…" „Ne, musím to říct, naše děti, které milujeme, jsou jenom moje! Ty nejsi otcem, otcem je Pavel ze studií, znáš ho. Chodili jsme spolu a já otěhotněla, my dva jsme se už znali. Pavel nechtěl dítě, odkopl mě a já se vdala za tebe. Po třech letech jsme se s Pavlem potkali a já znova podlehla. Nemůžu dál mluvit, jsem unavená, všechno víš, prosím tě odpusť mi, měla jsem tě moc ráda a mám, než odejdu odpusť." Jsem zdrcen, nevím, co říct, dívá se na mě a čeká, co řeknu, po tváři se jí řinou slzy. Ne, nemůžu jí říct, co cítím, vždyť už je na cestě k věčnosti. „Odpouštím…"
Autorka je spisovatelka a žije v Mimoni.