Ano, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži lezení po skalách. Ne kvůli nějakému článku v novinách. Prostě jsem s kamarády lezl na skály od dětství. Narodil jsem se v Českém ráji, jehož horolezecká tradice je vepsaná již do libreta národní hymny: „…voda hučí po lučinách, boryš umí po skalinách.“
Jsem hrdý na to, že výstup, z něhož jsem se tehdy přímo ukázkově vysypal a ukončil tak málem vlastní lezeckou i životní pouť, nenesl nějaký bezduchý název typu Jihozápadní stěna, Severovýchodní spára a podobně. Naopak, jméno té cesty je poetickou glosou mé hlouposti.
Satanské verše
Tak se jmenuje překrásná, asi třicetimetrová linie na věž Milana Černého v Suchých skalách na Maloskalsku. Cestička přes tři pevné kruhy, něco pro fajnšmekry. Lezl jsem ji celkem třikrát, krvavou stopu jsem na ní zanechal až napodruhé.
Bylo vlahé odpoledne v polovině září. Po několika deštivých dnech byla většina lezeckých oblastí v Českém ráji pro horolezce uzavřená. Výjimkou jsou Sušky, kde je tvrdý cenomanský pískovec. Dohodli jsme se s Martinem, v té době mým spolulezcem číslo jedna, že trochu protáhnem tělo a nahoníme bandasky (svaly na předloktí prokrvené a opuchlé od námahy, poznávací znamení skutečných horolezců, pozn. red.) Pod skály jsme s Martinem přijeli mým vozem Fiat 650, starým známým Maluchem, který je jako stvořený pro dva nabušené horolezce a bágl s vercajkem.
„Tak co si dáme?“ přemýšlíme nahlas cestou k úpatí skalního hřebene. Na Sokolí věži se promenádují nějací turisté, Převislou hranu na Vlajkovou věž obsadili Rambové v elasťákách, na první pohled Pražáci, a něco tam nacvičují. Jenže my, domácí, nemáme chuť stát frontu pod nějakým choďákem, který jsme lezli sto padesátkrát. „Hele, a co tohle?“ ukáže Martin na převislou stěnku se dvěma kruhy. Vytáhne z kapsy umolousaného průvodce, listuje a hledá. „Slzavá stěna, vosum bé až vosum cé. Vodjištěný je to docela slušně,“ vynese rozsudek. No dobrá.
Bába s roštím
Krásná cesta. Když nám splaskly bandasky, přesunuli jsme se o kus dál. Martina zaujala žlutě zářící převislá linie. „To znám, to jsou Satanský verše,“ poučil jsem ho. „To leze bába s roštím. Minule jsem to dal napoprvé na jeden zátah.“ No dobrá. Martinovi se nepozdávala ta zahnutá ruční spárka pod prvním kruhem. Podal mi první konec lana. „Tak stoupej, prde.“
Už od prvních decimetrů jsem cítil, že není vše, jak má být. Spára byla uvnitř ještě zavlhlá a tělu se přes nástupovou stěnku moc nechtělo. Asi ve třech metrech nad předskalím jsem do spáry utemoval osmimilimetrovou smyčku. To mě trochu srovnalo a hrnul jsem to dál. Výše se dalo levou nohou odšlápnout na drobnou lištu. Vystřídal jsem ruce ve spáře a vyklepával bandasky. První kruh na mě už vesele pomrkával. Stačilo by vyrudlovat nohama o dvacet čísel výš a měl bych ho. Když na to vzpomínám, vybaví se mi jedno z mouder mého kamaráda ze skal a legendy světového horolezectví Josky Rakoncaje. „Lezení je užitečnej sport, protože zjistíš, jak máš dlouhý ruce a nohy a kam až můžeš dosáhnout,“ prohlásil jednou při nějakém výstupu ve Skaláku.
Hlubokou pravdu této průpovídky člověk ocení, až když si pořádně nabije. Nechtělo se mi zdržovat se nějakým přešlapáváním ve spáře a rozhodl jsem se, že kruh procvaknu z momentální pozice. Ach, to byla blbost!
Nejenom, že jsem kruh neprocvakl, neb mi k němu ještě píď chyběla, ale především jsem odlehčil odšláplou nohu, guma lezeckých bot ztratila přilnavost, ustřelila a já jsem chytil to, čemu lezci říkají „dveře“. Prostě jsem pravou rukou a pravou nohou zůstal vězet ve spáře, zatímco levá část těla se otevřela do prostoru. No a… neudržel jsem to.
Až budu umírat
Během letu jsem zaznamenal, jak osmimilimetrová smyce projela spárou a odevzdává mé tělo zemské přitažlivosti. Patama jsem si brnknul o předskalí a otočil se hlavou dolů. Celé to trvalo vteřinu, dvě. Když jsem se řítil po hlavě do balvanů pod stěnou, bylo mi jasné, že tohle je konec. V takovou chvíli není místo pro hysterii, pro strach, pro lítost. Mou duši zaplavil klid.
Takový stav smíření zažiju podruhé, asi až budu umírat doopravdy. Náraz si nepamatuju. Pamatuju si tiché modré nebe v korunách borovic. Náhle se mezi nimi zjevil vytřeštěný Martinův obličej. „Ty vole, žije…“ zasípal.
Od krve jsem byl upatlaný od hlavy k patě já, Martin, který mě snášel do auta, i celé auto. Nakonec to nebylo takové drama. Jen mám dodnes na hlavě proužek, kde už mi neporostou vlasy.
Příhoda ale pozměnila můj přístup k lezení. Satanské verše jsem lezl po letech ještě jednou. Ale už jen jako druholezec. Není to ono. Pro mě už to nikdy nebude ono.