Tento týden jsem vyrazil za svým kamarádem, kterého jsem delší čas neviděl. Vždy se tak sejdeme u kávy a trošku podrbeme filmy, trošku popovídáme o umění a samozřejmě dojde také řeč na umělecké persony.

Výrok týdne

Když jsem se onoho kamaráda zeptal, jestli ví, že byl v Liberci ředitel Národní galerie Milan Knížák, na malý okamžik se odmlčel.

Jedna věc je na tomto mém kamarádovi nenapodobitelná. Má geniální dar sdělit hlubokou myšlenku jednoduchým až srandovním náznakem, ale nikdo snad neumí trefit více hřebíček na hlavičku. Vždy, než z něj taková myšlenka vyjde, zatváří se jako pětileté nevinné dítě. Tak i tentokrát naprosto bezelstně pronesl:

Počkej, Knížák, to mi něco říká… Není to ten pán co si koupil tři svařené obruče za patnáct milionů státních korun?

Uznejte, není to nádherná pravda? Vlastně nádherná. No nevím. Když zaplatí Národní galerie patnáct milionů korun (12 mil. jí na to promptně vyexpedovalo Ministerstvo kultůůůry ČR) za tři obruče… Ano uznávám že svařené. To je pravda. Svářet neumí každý. Prostě umění…

Počin týdne

Co jiného by mohlo být víc počinem týdne, než nezdolný odpor lidí z Podještědí navzdory situaci, kterou by kdokoliv jiný již vzdal. Říkám to zcela vážně a upřímně. Hluboce si těchto lidí vážím a držím jim palce. Když některá rodina žije v jistém místě po generace, tak má právo se bránit proti zničení svého života. Věřím, že tito lidé se nevzdají po žádné bitvě, dokud neskončí válka.