Před námi se sunou nahoru a dolů kabinky nejdelšího oběžného výtahu v Česku. Říká se mu pater noster, otčenáš, podle dokolečka omílaných modlitebních korálků na růženci. To samo o sobě svědčí, že pater noster patří dávno minulým časům. Do maximálně dvoumístných kabinek se nastupuje za jízdy a zpravidla po jednom.

„Jeď první,“ postrčí mě kolegyně směrem k výtahu. Nastoupím a klesám dolů. Pater noster obíhá 57 metrů vysoký okruh rychlostí 30 centimetrů za vteřinu. Co centimetr, to zlomek věčnosti.

Jediné, co z plynoucího času ovládáme, je právě přítomný okamžik. Minulé okamžiky existují už jen jako paměť a nelze je vrátit, budoucí okamžiky teprve očekáváme. Přítomný okamžik je to, co nemá trvání, nelze jej už dál dělit na minulost a budoucnost. To tvrdí Aurelius Augustinus, nejzábavnější z církevních otců západního křesťanství.

Otec Augustin přirovnává čas k dojmu ze znějící melodie. Ačkoli melodii známe nazpaměť, reálně z ní existuje vždy pouze právě znějící tón. Přítomný okamžik je okno do věčnosti. Asi jako ten posouvající se výsek úzkých mezipater a lesklých chodeb krajského úřadu při výhledu z kabinky pater nosteru. Jo, kdyby mezipatra! Já mám před očima jakási prkna a zaprášený ventilátor.

Kvůli Augustinovi, který si už skoro 1600 let medituje o trojjedinosti Boha v bezčasé věčnosti, jsem zapomněl podchytit jeden zásadní okamžik – okamžik výstupu.

Co se stane s lidmi, s nimiž pater noster sjede do sklepa? Výtah je rozmačká? Nebo převrátí hlavou dolů? Nebo se celý zastaví a já budu několik hodin ostudně čekat, než mě vysvobodí opraváři? Otče náš, tohle nedopusť!

Jenže pater noster se sune dál. Kabinka klesá, pak zahájí pohyb do strany, poté začne stoupat. Ve vestibulu s euforií zachráněného vyskakuji. „Kdes byl, sim tě?“ osopí se na mě kolegyně. Ve čtvrtým století. Ale to bys stejně nepochopila.