Zmrtvýchvstání, vítězství pana Nebeského nad smrtí, mysterium návratu, to je poselství oné pradávné sadistické historky. Nad podivnými okolnostmi hrdinovy smrti a toho, co následovalo, zůstává rozum milého křesťana dodnes stát.

Záhadný příběh, v němž se úklady a zmar mísí s nadějí, je vydatnější sousto pro dobrý křesťanský mozek než jednoznačně roztomilá rozprávka o hrdinově narození. Také proto představují pro dobrého křesťana Velikonoce významnější svátek než Vánoce.

Ale my, ve své době ještě neschopni mystických abstrakcí, jsme hlavně vítali, že je den volna. A v období, kdy se laskavá příroda probouzí k novému životu, jsme ten den využili k bití milovaných kamarádek svazkem vrbových prutů, k laškování a prvním nepěkným zkušenostem s alkoholem.

Svět prázdné hrobky a svět nastavovaných holčičích zadků spolu nijak nesouvisely, dalo by se říct, že pro onen druhý jsme neviděli ten první. Ale léty, snad kvůli tomu, že od jesliček je to už dál než do té hrobky, se konec začíná výrazněji rýsovat než kdesi opuštěný začátek.

Nejde o to, že svět není samé slunce a kamarádky vyhlížející koledníky, ale že je taky plný bolesti. Jde o to, aby smrt nebyla silnější než láska. Jde o to, že někde potřebujeme najít naději, když nám ji nedává laskavá příroda.

Ten křesťanský kříž je v podstatě dobrotivý symbol, jako ta laškovná pomlázka. Pana Nebeského to na kříži bolelo určitě víc než naše sladké kamarádky, které dostaly nařezáno pomlázkou hlavně kvůli tomu, aby zůstaly mladé. Nebeský si vytrpěl svoje a v bolestech umřel. Ale jen proto, aby se vrátil, věčně mladý. Prostě frajer.

Ještě tě, líbezná, upozorním, že stejně jako ta štiplavá pomlázka je i ten dobrotivý kříž ze dřeva. Pořád nic?

Co abych tě, drahá, ukřižoval?