A už jde do tuhého. Mám za sebou oficiálně první týden mateřské dovolené. Bála jsem se, ale řeknu vám, že se jen tak poflakovat a nic nedělat je fantazie. Včera jsem celý den strávila ve vodorovné poloze a musím uznat, že to byl velkolepý zážitek. Vstávala jsem ve dvě odpoledne, pak jsem se najedla a zase usnula. Pak se vzbudila, ale nebojte, jakmile padla tma, nebyl problém opět usnout. Nemyslete si, že vás chci provokovat. Tohle si nebudu číst, říkáte si. Jak se někdo může celý den válet a ještě se tím chlubit. No fuj. Tak já vám něco řeknu, tohle všechno stojí moc a moc a v penězích to ani vyčíslit nelze. Už jsem hodně těhotná a dnes mě poprvé pustili sednout v tramvaji. A jak jsem už hodně těhotná, tak něco, matky kolem mě nutí, abych si poslechla různé věci o dětech, ale hlavně o porodech. Nedávno mě zastavila jedna takováhle matka v krámě, a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem poslouchala o dvouměsíčním krvácení po porodu a nutnosti dvacet metrů vysokých vatových vložek. Jeden takový rozhovor jakžtakž vyrovnám jedním dnem ležení. A v tomto týdnu jsem jich absolvovala víc než jeden a ležela jsem jenom den, takže jsem ve skluzu, co se válení týče. Opakuji si, že budu mít porod úplně normální a všechno co se stane, bude mít svůj důvod. Ač pátrám ve své mysli jakkoli hluboko, myslím si, že si věci jako nekončící krvácení a půlmetrové hemeroidy prostě nezasloužím, takže se ničeho nebojím. A ještě pořád si nepředstavuju, že až se bude Dítě rodit, budu mít kolem sebe usměvavé lidi a zvířátka a já si budu hladit malé hříbátko nebo králíčka a než dolížu zmrzlinku, bude Dítě na světě. Tak bylo by to samozřejmě hezké, kdyby to takhle probíhalo, ale já si spíš namaluju krví na tvář dvě čáry a půjdu do boje, jako William Wallace ve statečném srdci.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci