Těhotenství, těhotenství, těhotenství. Krásné období, oslava nového života. A jak to těm nastávajícím matkám sluší. Ano? Opravdu? Už asi čtvrtý den usilovně přemýšlím, jak by mohla fungovat inkubační, samo fungující koule, ve které by Dítě mělo jen to nejlepší a já bych nijak nemohla jeho růst omezovat ani ohrožovat. Zkrátka by rostlo úplně stejně jako teď, ale mimo mé tělo. Já bych mohla jíst vesele dál fast food a neměla bych výčitky svědomí. S Pánem, kterého je Dítě napůl, bychom se dívali, jak by rostlo, a popíjeli víno. A upřímně. Klidně bych si dala i panáka. No nic, žádnou inkubační kouli nemám a místo toho jsem inkubační koule já sama. Ale co, omezovat se není ten největší problém lidstva, takže to ještě nějakou dobu vydržím. Ale mám pocit, že ani štěňátka nerostou tak rychle jako moje břicho. Za týden se zase dost zásadně zvětšilo a já se definitivně rozhodla, že ho přestanu zakrývat a budu ho naopak podporovat. Takže jsem si poprvé vzala přiléhavá šaty. Popravdě, před početím zas tak přiléhavé nebyly. No, ale teď pasují perfektně a celá jejich plocha obepnula mou vytvarovanou kouli. Tedy tělo. Hrdě jsem vykročila do ulic. S hlavou vzhůru a s výrazem: Vidíte? Budu matkou. Krásných deset minut budoucího mateřství ve mě vyvolalo úsměv na tváři. Tak, netrvalo to dlouho. Přišla jsem do práce a první co jsem uslyšela, bylo: Ty budeš taková ta mamina, co celkově pěkně nabere, viď? No jo, už se nám pořádně zakulacuješ. Poté následovalo chycení a potřesení s kusem mé tváře. Takové to tetičkovské, ty si nám ale vyrostla. Ještě jednou zdůrazňuji všem nezasvěceným. Nikdy nekomentujte u budoucích matek postavu!!! Pohlaďte si břicho, klidně. Řekněte, tobě to ale sluší, mamino, klidně. Ale tím to tak končí. Neohrozíte tak matku, ani sebe sama. Protože já bych už možná někomu i ublížila. Síly mám pořád dost. Jen už nejsem tak rychlá.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci