VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vacátko ví, jak vyudit komiksovou makrelu

Liberec - /ROZHOVOR/ Je Vladimír Vacátko renesanční člověk? Sám by to popřel, ale rozhovor to potvrdil.

9.3.2015
SDÍLEJ:

VLADIMÍR VACÁTKO. Foto: archiv Janka Adámka

Básník, spisovatel, úspěšný slamer, cestovatel, vlastník vydavatelství Uzená makrela. Tím vším je Vladimír Vacátko (1985) z Liberce. Dnes s ním čtenářům nabízíme čerstvý rozhovor…

Na čem právě pracujete?

Začínám psát svůj první román. Nikoli jen sbírku krátkých říkaček a povídek, jaké ode mne už znáte. To ale není vše. Sebral jsem odvahu a nehledám už šéfa; mí poslední byli tak špatní, že když jsem se z toho zlého, co jsme si prováděli, sebral, mám odvahu zaměstnat se sám. Horší, než většina dosavadních nadřízených, být nemůžu.

Mám vlastní nakladatelství jako opravdovou firmu. Jmenuje se nakladatelství Uzená makrela, i zkratka je pěkná: nakladatelství u.m.

Abych si na to vydělal, nastoupil jsem do takzvaně tvrdého byznysu: v MM Reality jsem realitním agentem. Nemyslete si ale, že jsem v balíku. Hlavně platím poplatky státu, úřadům. I firmě odvádím dle předem daných pravidel procenta za to, že mě učí, jak na to správně jít.

Mám naději, že i v rámci onoho podnikání můžete narazit na slušné lidi. Můj šéf je původní profesí učitel, ve volném čase skaut, asistentka pobočky je bývalá zdravotní sestra a starší kolega, který má na starosti mou výchovu, se jmenuje Probošt.

Konečně mám naději

Víte, kdo byl v hierarchii katolické církve probošt?

Správce majetku. Kolega Probošt má skutečně nomen omen, osud napsaný ve jméně.

Jistě, nic to nezaručí. Znám špatné skauty i zdravotníky, co spíš uškodí… Na hlavu mnohých katolíků i dalších věřících se dá dštít síra, leckdy právem… Ale konečně mám naději. Je důležitá.

Jak dlouho jste byl v Kamerunu, co tam dělal? Napíšete ze svých zážitků v Africe povídky?

V Kamerunu jsem zkraje roku 2012 strávil 120 dní s architekty Jindrou Ráftlem a Honzou Mastníkem i vedoucím projektu Martinem Mikešem. Nebylo to Sto dvacet dní Sodomy, jen sto dvacet dní pod stromy. V horském mlžném lese na anglojazyčném severozápadě Kamerunu (zbytek kamerunských zemí je frankofonní) jsem s občanským sdružením z Liberce Kedjom-Keku pro lid, co si říká Kedjom-Keku (Lidé z lesa), v oblasti Kedjom-Keku (postaru Big Babanki) pomáhal stavět školu dětem, které by se jinak ke vzdělání nedostaly.

Jde i o výchovu jejich rodičů, farmářů, kteří kvůli rozšiřování svých polí ničí unikátní horský mlžný les, kde žije spousta jinde na planetě nevídaných druhů ptactva. A také poslední skupina šimpanzů…

Snažíme se je naučit hospodařit udržitelněji. I Lidé z lesa touží po euroamerické prosperitě a už pochopili, že je nechceme týrat ani omezovat. Že chceme , aby se vyvarovali chyb, které jsme s naší přírodou udělali za průmyslové revoluce i totality my.

Když se to nepodaří, lesy farmáři vypálí, půdu odnesou monzunové deště. Vznikne vysokohorská poušť, kde nepřežijí ani ti farmáři.

Boko Haram řádí…

A daří se to? Máte úspěchy?

Ano. Je příjemné, že lidé, kteří to zkraje nechápali a hleděli na nás velice nedůvěřivě, už tomu rozumějí! Jsem rád, že jsem u toho mohl být.

Dál tu oblast sleduji. S Martinem Mikešem, který tam zůstal a školu i záchovný program vede, jsem v kontaktu. Monitoruji hrozby a snažím se jako další lidé v Česku i v Kamerunu o morální i materiální podporu na dálku.

Hned za kopcem v Nigérii řádí islamistické fanatické bojůvky Boko Haram, ale hranice ještě nepřekročily.

Martin si z Afriky nedávno posteskl: českým novinářům stále posílá nové a důležité informace, ale odpovídají: „To by u nás nikdo nečetl. Takhle kdyby vás přepadli Boko Haram. Nebo kdyby tam někdo z vás chytil ebolu a umřel." Ale když to je jen o tom, že se někde něco přes potíže daří, to vlastně není žádná zpráva.

Jel jste do Afriky nápadem, že by o tom šlo literárně psát?

Převyprávěná pralesní pohádka, která uzavírá můj soubor Spolek lumíků, je od lidu z lesa. A dokončuji překlad asi dvacítky dalších. Vydá je jedno pražské nakladatelství knižně, vyjdou pak díky o.s. Kedjom-Keku i e-book a audiokniha. Chystá se divadelní hra na motivy těchto pohádek, asi bude i komiks…

Jedna redaktorka z Brna reflektovala už před třemi lety na moje blogové zápisky na jednom zpravodajském serveru a inspirovala mne, abych psal jakýsi rozšířený deník s radami a tipy pro lidi, kteří by chtěli jinde na planetě zkusit něco podobného: Nač dát pozor, co nezanedbat… Jak neopakovat chyby, které se staly.

A protože jsme s Martinem trošku megalomani, už plánujeme, čemu se věnovat v dalších svazcích. Bude to i kamerunská detektivka, krimi k popukání. Protože africký život je krutý i veselý zároveň.

Indie i Turecko

A co vaše další cesty světem, Indie a Turecko?

Turecko se mi povedlo s kamarádem Tomem Ondráčkem ze Šumperka jednou v létě. Během měsíce jsme ho obstopovali kolem dokola. Tam se stopuje bezvadně.

Cesta kolem světa

V Indii jsem byl s přáteli, je to skoro sedm let. Strávil jsem tam léto, viděl dost, víc neviděl. V Indii víte, co jste nestihli, a že do země, která je celým subkontinentem, musíte jet znova dohnat své turistické dluhy. Cestuji rád, chystám cestu kolem světa.

Všechny změny v mém životě, které se překotně dějí, startovala myšlenka na cestu kolem světa. Na podzim jsem se rozhodl pevně, pojedu!

Takovou cestu je třeba naplánovat a zaplatit. Proto jsem začal hledat, jak si legálně přivydělat. Vzniklo z toho to všechno, o čem jsem psal výš.

Upustil jste v poslední knížce od kritiky jevů v dnešní společnosti? Poslední epigramy, i ministerstvo kultury, byly výtečné.

Snažím se o více vlídnosti, o méně hořkosti a více naděje. V Africe i v českých zemích jsem pochopil, že když je někdo blbý a zlý, nemusí to být jeho záměr. Třeba dělá to nejlepší, co umí. Nikdo ho nenaučil být lepším. To ale neznamená, že časem nevydám zas něco parádně sarkastického. Materiálu je všude dost.

Uzená makrela vyjde

Co je komiks Uzená makrela? Vyjde? I piškvorky?

Komiks Uzená makrela dal jméno mému nakladatelství. Vymysleli jsme ho s exspolužačkou a kamarádkou Eliškou Kopeckou na bohemistice v Brně. Byli jsme mladí Oblomovové z fildy, ale protože jsme se rozhodli, že než to doděláme, pokud nás nevyrazí, nebo než tam umřeme, ještě aspoň malého uděláme.

Eliška brigádničila v hypermarketu na rybím pultu. Nosila dost historek, které se dají vlepit do krátkých skečů. Vznikla Uzená makrela; ač je mrtvá a ryba, komentuje, jací blbci jsou někdy zákazníci, prodavačky, šéfové a tak nějak i celá česká společnost.

Eliška nosí většinu historek, i mě něco napadne. Rybu jsem kreslil já (nic jiného kreslit neumím a Eliška je talentovanější než já, ale daleko méně si věří) a já ji i sázím do komiksových okének.

Knížka komiksových stripů Uzená makrela musí v nakladatelství Uzená makrela vyjít knižně! Nakladatelství není jen moje: Eliška má vyhrazené místo šéfredaktorky, až dostuduje. Piškvorky páchám s Jankem Adámkem.

A co vaše autorské písničky? Veřejně vystupujete a zpíváte?

Ano. S mladými umělci, narozenými v Liberci i v okolí (ač jsme studovali v Ústí nad Labem i v Brně), říkáme si Přirozrní, občas máme autorské čtení i koncert. Na kytaru hrává písničkář Lukáš Trněný, já jsem cosi jako šansoniérka, barová zpěvačka. Někteří mě s potutelným úsměvem začínají přirovnávat k Edith Piaf, za předpokladu, že by se pomátla na rozumu.

Sháníte dál sponzora na CD „Láska za dob prohibice"?

Nikoli. Došlo mi, že už ho hledat nemám. Vydávat dnes cédéčko je přežitek. Něco jako když se před deseti lety téměř úplně vytratily magnetofonové kazety, na které jsem ještě i já začínal v dětství nahrávat své první žurnalistické práce.

Ale u řady lidí, ať už že jsou starší a nechtějí nic měnit, či nestihli sledovat vývoj, se gramofony, magnetofony a CD přehrávače dál drží.

Pro začínající umělce to není cesta. Nahrávací společnosti vsadí jen na hvězdu ze SuperStar, známou milionům diváků a posluchačů dříve, než nazpívá první vlastní hit.

Své písničky jsem dal na internet a poprosil lidi, kteří si je stáhnou, ať mi pošlou na můj účet tolik peněz, kolik uznají za vhodné. Stovka je v pořádku a kdo chce, dá i víc. CD „Láska za dob prohibice" si můžete stáhnout na mém blogu na adrese vladimirvacatko.wordpress.com.

Možná si ho stáhne tolik lidí, co mi pošlou tolik peněz, že ho třeba ještě vydám i ve fyzické podobě na skutečném stříbrném kolečku. Kdo ví.

Nevěřte tak na osud

Co byste si přál, aby se změnilo na literárním poli, ve společnosti, na osudu poezie?

Na literárním poli, ve společnosti i na osudu poezie si přeji, abychom přestali tolik věřit na osud a každý se s ním snažili poprat, je-li to možné. I v rámci našich omezených možností. Sám se snažím.

Třeba tak zjistíme, že naším osudem není pomalá smrt v chudobě a v nenaplnění našich tužeb. Třeba objevíme zrnka naděje, jak pomalu po krůčcích přece jenom postupovat za vlastními sny.

Přál bych si, ať se více setkáváme,víc se spolu bavíme. Třeba mladí se starými. Nemusíme spolu hned plně souhlasit. Naše životní zkušenost je jiná. Pojďme to porovnat.

Přál bych si, když už hovoříme o literatuře, abych neslyšel stesky zasloužilých literárních starců, že jsem jeden z mála mlaďochů, co ještě čtou knížky, zatímco všichni ostatní už jen čučí do mobilů.

Víte vy vůbec, vy staří, že mnozí v mobilních telefonech čteme knížky? Že na nich vlastní knížky píšeme?

I já to dělám, ač jsem si to neuměl představit, když jsem byl maličký. Jako autor jsem vyrostl na mámině starém kufříkovém psacím stroji.

Změnilo se vaše životní krédo za uplynulé dva roky?

Napsal jsem: „Co mi zbývá? Všechno, co jsem ještě nezkusil!" anebo: „Bože, jestli existuješ, ty máš ale pěkně zvrácenej smysl pro humor, kámo, co?!" Na tom bych neměnil ani písmenko. Možná bych to jen zkrátil. Jinak to dál platí.

Autor: Radek Strnad, Tomáš Herman

9.3.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Král Artuš: Legenda o meči
6

Filmovým návratům se letos moc nedaří

Policie. Ilustrační foto.

Naboural mercedes a ujel

Liberec nabral dech. "Hráli jsme výborně," chválil po výhře 3:0 kouč Trpišovský

Liberec – Liberec po parádním týmovém výkonu zvítězil ve 4. kole fotbalové ligy v Mladé Boleslavi jasně 3:0 a po domácí remíze s pražskou Spartou prokázal, že se s ním na prvoligové scéně musí vážně počítat!

Pracovní úraz skončil obviněním

Liberec – Nepříjemný pracovní úraz utrpěl letos v lednu 68letý muž, kterého srazil jeho mladší kolega při couvání vysokozdvižným vozíkem.

HÁDANKA: Co je na fotografii?

Liberec – Nově Vám přinášíme rubriku Hádej, hadači!

Chtělo se mi spíš umřít, tvrdí nezlomný koloběžkář při zdolávání

Mt. Ventoux - Na 1912 m vysokou horu Mont Ventoux v jihovýchodní části Provensálských Alp se vydal liberecký koloběžkář Milan Jelínek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení