Stanislav Doubrava: Fotbal mám moc rád, ale loutkové divadlo víc

„Je to problém v našem městě, že se tu preferuje sport. Já proti sportu samozřejmě nic nemám, ale věci se musí předkládat vyváženě. Jestli se budou lidé orientovat jednostranně, tak to nikdy nedopadne dobře. Neříkám, že by se měli všichni hrnout jenom za kulturou, ale taky nemůžeme pořád jenom běhat a jezdit na lyžích. Musí tu být společenská snaha o vyváženost obojího," řekl ředitel Naivního divadla Stanislav Doubrava.

Divadlo chystá na rok 2014 tři novinky, nejenom o nich povídal v rozhovoru. Představil dvě nové herečky v souboru, rozvášnil se o novém sídle Oblastní galerie, nastínil finanční situaci divadla nebo vysvětlil, proč si myslí, že je loutkové divadlo pro děti tak důležité.

Co chystá Naivní divadlo na druhou polovinu divadelní sezóny?

V současné době zkoušíme inscenaci, která má název O beránkovi, který spadl z nebe. Je to představení pro děti od dvou let, tedy pro úplně nejnižší věkovou kategorii. Podobný druh divadelní tvorby se v České republice prozatím příliš nedělá, můžu skoro říct, že se nedělá vůbec. Věřím, že se nám tento ryze nekomerční pokus, první v historii Naivního divadla, může podařit.

Vy jste to ozkoušeli na Mateřince, viďte?

Ano, na festival přijíždějí zahraniční soubory a vždy zveme jedno, dvě představení z této kategorie. Již tři nebo čtyři ročníky zpátky míváme na Mateřince příležitost uvidět tato představení pro „babies" a z festivalu nikdy neodjela bez ocenění. Jejich tvůrci nám svými výsledky dokazují, že působení loutkového divadla jako syntetického druhu má i pro takhle malé diváky velký význam. I když nepracuje primárně s textem, využívá v komunikaci ostatní prostředky, jakými jsou pohyb, zvuk, hudba, barvy, světlo a prokazatelně jim pomáhá utvářet schopnost estetického vnímání.

Na jaké tvůrce a herce se mohou diváci v představení O beránkovi, který spadl z nebe těšit?

Autorem scénáře, který je inspirován dvěma motivy německého autora Freda Rodriana, je Vítek Peřina. Je ale zřejmé, že výsledek bude společným dílem všech. Podílet se na něm budou i herci Bára Kubátová, Diana Čičmanová, Adam Kubišta a Filip Homola, který je zároveň autorem hudební složky. O výpravu se postará Robert Smolík a režisérkou je Michaela Homolová. Bude to představení do Studia Naivního divadla, pro maximálně šedesát dětí, které budou v těsném kontaktu se scénou i s herci.

Ve vašem divadle jsou dvě nové herečky, Diana Čičmanová a Barbora Kubátová. Představte je prosím trošku.

Obě jsou talentované absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU a velmi rychle se staly platnou posilou našeho uměleckého souboru. Mohli jsme je přijmout díky tomu, že vystřídaly dvě herečky, které odešly na mateřskou dovolenou. Prozatím jsou u nás minimálně na dvě sezóny a uvidíme, co se bude dít dál.

Jak je na tom divadlo finančně? Loni vám magistrát snižoval příspěvek, kraj ho naštěstí potom dorovnal.

Pro rok 2014 přiřkl městský rozpočet Naivnímu divadlu částku deset milionů korun. Je to, ve srovnání s jinými profesionálními loutkovými divadly v České republice, zdaleka nejmenší příspěvek. Přitom náklady na chod divadla činí plus téměř 16 milionů korun. Ač máme tedy dlouhodobě ze všech dětských divadel dotaci nejnižší, snažíme se během let opatřovat si další prostředky vlastní činností nebo za pomoci různých grantů. Naučili jsme se prostě žít skromně a s dotací vyjít. Pokud nedojde k problému jako v loňském roce, kdy nám magistrát schválenou dotaci v březnu znovu zkrátil. Vyšli jsme jen díky Libereckému kraji, který nám rozpočet v druhé polovině roku 2013 dorovnal. Zatím předpokládám, že bychom mohli tento rok absolvovat při maximálním úsilí celkem normálně. Je to potřeba, už proto, že budeme slavit 65. výročí od založení Naivního divadla.

Co všechno k oslavám chystáte?

Při příležitosti výročí vydáme tradiční bilanční brožuru, která mapuje posledních pět let divadla. A chceme vydat knížku o Ivě Peřinové, která by se v letošním roce dožila 70 let. Iva Peřinová, nejuznávanější česká autorka her pro loutkové divadlo si takové připomenutí určitě zaslouží. Knížka přinese i výběr z jejích nejvýznamnějších textů.

Chystáte k oslavám i hru?

Samozřejmě, v roce 2014 budeme dělat celkem tři představení. O Beránkovi, který spadl z nebe, o němž už jsem mluvil. Druhé představení je také původní autorská věc Petra Vodičky, který u nás udělal autorsky a režijně svoji úspěšnou hru Babu a papoušek. Tentokrát napsal a připravuje v žánru fantasy vlastní hru Kouzelný dům. Bude to divadlo s výraznými kostýmy, maskami a projekcemi, hodně tajemný příběh, který budou děti milovat.

Třetí představení, k oslavám, bude po prázdninách, již v nové sezóně. Bude to opět autorská věc, od Vítka Peřiny, tentokrát v režii Tomáše Dvořáka s výpravou Ivana Nesvedy. Pracovní název je Loutky hrají divadlo. Vítek to v současné době píše. Víc nechci prozrazovat.

Kdybyste se mě vrátit do roku 2013, která hra byla nejúspěšnější?

Jednoznačně to je Budulínek, což bylo v roce 2012 nejlepší představení v České republice. Protože je to představení pro šedesát diváků, tak má před sebou určitě ještě deset let. (smích)

Hráli jsme ho na všech významných festivalech v Čechách i v cizině. Získal několik cen. Byli jsme s ním před pár dny s mimořádným úspěchem i v New Yorku. Je to čirá radost z loutkového divadla, která je všude přijímaná s nadšením.

Když jsem vás oslovila v anketě našeho Deníku ke zhodnocení roku 2013, ještě jste zmiňoval hru Loutky hledají talent.

Tuto hru mám moc rád a považuji ji za téměř sociální drama. V uvozovkách. (smích) Byla vybraná vloni do hlavního programu na Mezinárodním festivalu v Plzni, kde měla velký ohlas. Taky jsme ji hráli na Slovensku na festivalu Kremnické Gagy, v cirkusovém stanu, kde inscenaci sledovalo 350 diváků v 11 hodin dopoledne. Tohle představení přináší vážné téma a publikum na ně reaguje velmi citlivě. Jsem hrozně rád, že jej odborná veřejnost a kritika na různé festivaly vybírá. Jen mne trochu mrzí, že loutkové divadlo, které promlouvá k dospělým, není v Čechách, na rozdíl od Německa nebo Francie, příliš vyhledávané. Letos mne těší, že si jej vybral pražský festival Dítě v Dlouhé.

Toto představení rozhodně velmi odlišně vnímají děti a dospělí. Například kamarád mi říkal, že na něm byli se školou. Podotýkám, že je vysokoškolák. Takže k vám na školní představení chodí i dospělí studenti?

My máme na Technické univerzitě paní inženýrku Syrovátkovou, která byla první ředitelkou v jabloneckém divadle a která se hodně zasloužila o dostavbu Městského divadla v Jablonci. Tu mám rád, je skvělá. Má neskutečnou vitalitu a výdrž a každý rok k nám přivede své studenty z fakulty na představení. Vždy to vyjde na jiné. Přivádí sem diváky i z univerzity třetího věku, kde rovněž učí. A nikdy toho nikdo nelituje, ani ona, ani studenti. Jenom sem prozatím sami cestu nenacházejí.

To je škoda, čím myslíte, že to je?

To je problém v našem městě, protože se tu preferuje sport. Já proti sportu samozřejmě nic nemám, ale věci se musí předkládat vyváženě. Jestli se budou lidé orientovat jednostranně, tak to nikdy nedopadne dobře. Neříkám, že by se měli všichni hrnout jenom za kulturou, ale taky nemůžeme pořád a jenom běhat a jezdit na lyžích. Musí tu být společenská snaha o vyváženost obojího. Kultura obecně, nejen divadlo, nabízí lidem, aby byli lepší! Možná je to klišé, ale je to tak. Ve sportu jde o to vyhrát, být první přede všemi, na úkor soupeřů, je to prostě dračka. V kultuře to tak úplně není. My si samozřejmě taky přejeme, abychom byli ve svém oboru nejlepší, ale musíme toho docílit přes zájem diváků, což je také boj, ale jiného druhu.

Jaká by byla ideální situace?

Přál bych si, aby ve městě vládli lidé, kteří tohle chápou. Kteří si nemyslí, že je divadlo pro děti jen můj nebo náš job. Ale že jsme, stejně jako další kulturní instituce, placené z veřejných zdrojů, podporováni i proto, aby se společnost od malých dětí nějakým způsobem kultivovala, aby lidé věděli, že když půjdou na výstavu, do knihovny, do divadla, že jim to něco podstatného dá. Pro tu chvíli, a hlavně pro budoucnost.

Buďme teď konkrétní. V čem je tedy loutkové divadlo důležité? Co si myslíte, že dětem dává?

Jsem si jistý, že loutkové divadlo má svou váhu a je nezastupitelné v rámci vývoje dětí. Setkávají se tu s něčím, co v sobě obsahuje několik druhů umění. S literaturou, hudbou, výtvarným uměním, sledují interpretační výkony, to, jak jim herec předá, o čem se na jevišti hraje. Nemyslím si, že loutkové divadlo může ovlivnit všechny, jsem ale přesvědčený, že deseti i více procentům něco zůstane. A zapamatují si, že někdy, když byli malí, chodili do loutkového divadla.

Vrací se vám třeba diváci, kteří k vám chodili jako děti a teď přivedou svoje děti?

Ano, spousta rodičů přivádí do Naivního divadla svoje děti, protože sem chodili sami. A to je přeci to, co se snažíme do dětí vložit. Aby si časem uvědomovali, že není jenom sport nebo hospoda, ale i něco dalšího, co může život výrazně obohatit. I když o tom třeba zatím nevědí a nedokážou si ty věci pojmenovat, určitě odcházejí s nějakým pocitem, který si doma nebo později dešifrují. Ty děti, co jsou citlivé a vnímavé, si to ponesou celý život.

Pro kolik diváků hraje ročně vaše divadlo?

Hrajeme pro více než 50.000 diváků. Nejsem si úplně jistý, kolik jich chodí na fotbal za rok, ale určitě to bude srovnatelné. Aby mi bylo správně rozuměno, fotbal je důležitý, mám ho rád, ale víc mám rád loutkové divadlo. Hlavně proto, že umí zaujmout tak intenzivně jako málokterý z uměleckých oborů.

Mohu teď skočit k jinému umění? Co říkáte na Oblastní galerii v Lázních?

Ten prostor, který se otevře, to je úžasná věc! V kterémkoliv významném evropském městě by na něj byli pyšní! Mně se někdy zdá, že Liberečané jsou ale spíše naštvaní. Nedávno jsem byl ve Španělsku v Alicante, kde zrekonstruovali starou rybí tržnici na galerii. Bylo to úchvatné., ale naše nová galerie Lázně je mnohem lepší! Říkal jsem to panu řediteli Randáčkovi, že když přijede návštěva z ciziny, musí si říkat, že tady nejsou žádní debilové, s prominutím, kteří rozhodují, a je zjevné, že jim na kultuře záleží. Je trochu škoda, že kolem toho bylo tolik zbytečných peripetií. Vždy, když v Liberci něco vzniká, tak mají lidé pocit, že se to dělá pro to, aby někdo něco ukradl, to mě mrzí. Galerie je to nádherná.