ROZHOVOR: Fotograf našel inspiraci ve svém nahém těle

Fotograf Josef Honzík se věnuje výtvarné figurální fotografii. Nyní vystavuje své snímky v Galerii U Rytíře v Liberci, kde žije a tvoří. Jeho výstavu si návštěvníci mohou prohlédnout do středy 21. listopadu.

U Rytíře jsou k vidění ženské i mužské akty. Modelové a modelky jsou často ozdobené nevšedními šperky. Zajímavou součástí výstavy je oddělená část s názvem Samospouští, na které je sám nahý autor Josef Honzík, který Deníku svou výstavu představil v rozhovoru.

Výstava je vcelku rozsáhlá, ale asi to není celá vaše tvorba. Z jakého období fotky pocházejí?

Fotografie pocházejí z období let 1978 až 2012. To je obsaženo i v názvu výstavy. Uznávám, že číslovky v názvu výstavy nemusí být pro každého srozumitelné a můj grafický záměr „čitelný".

Kdy jste začal fotografovat a čím jste začal?

Fotit jsem začal samozřejmě ještě před rokem 1978, ale bylo to focení bez výtvarných záměrů. Obvyklá rodinná fotografie děti, dovolená, Vánoce, narozeniny a jiné slavnostní chvíle. Někdy kolem roku 1978, kdy jsem byl ovlivněn různými malířskými a fotografickými publikacemi, zejména pak tvorbou Josefa Sudka, jsem se začal pokoušet o fotografování různých zátiší. Zařadil jsem do výstavy několik ukázek z mých tvůrčích začátků, které jsem dosud nevystavoval.

Jakým fotoaparátem fotíte? Upravujete ještě nějak zásadně fotografie v počítači?

Fotím fotoaparátem NIKON F2 se třemi standardními objektivy 35 mm, 50 mm a 135 mm. Fotografie vznikaly klasickou metodou pomocí vývojky a ustalovače. Všechny případné úpravy probíhaly jako tvůrčí záměr pod zvětšovákem nebo při tónování pozitivů, případně povrchové úpravě. Takto bylo vytvořeno asi 95 procent vystavených fotografií.

Jak si vybíráte modely?

Výběr modelů a hlavně modelek byl většinou dílem náhody, výsledkem šťastného setkání s někým, kdo měl chuť se mnou trávit svůj volný čas. V mém „fotografickém" životě jsem měl štěstí na čtyři, možná pět „objektů", kterým vděčím za mojí fotografickou tvorbu. Za všechny bych jmenoval Lucii N. a Vlastu P., ty pro mě byly největší inspirací.

Vaše Třináctá komnata může vyvolat pornografické asociace. Kde si myslíte, že je hranice mezi uměleckým aktem a pornografií?

Pracovní název „Třináctá komnata" oficiálně „SAMOSPOUŠTÍ" vznikla jako příležitost presentovat figuru-tělo trochu odlišným způsobem, než jsme obecně zvyklí. Jsem vnitřně přesvědčen, že v žádném případě nejde o pornografii. To si myslím, že člověk s minimálním výtvarným cítěním vnímá. Nebo já bych si to moc přál. Soudný divák, který měl v ruce pornografický časopis nebo jiný podobný materiál, a věřím, že je to z nás většina, to musí jasně reflektovat.

Nechal jste se něčím inspirovat?

V žádném případě nechci srovnávat svoji fotografickou tvorbu s takovými výtvarnými osobnostmi, jako byla Toyen, Jindřich Štýrský, Václav Zykmund, Karel Teige, Gustav Klimt, Egon Schile, František Drtikol a další. Ale kdo z výtvarné veřejnosti zná jejich širokou uměleckou tvorbu, tak si nemyslím, že by ji přirovnával k pornografii. Jen presentace tohoto žánru není vidět na každé výstavě.

Obdivuji vaši odvahu. Nebojíte se, že bude tato část výstavy šokovat?

Osobně si myslím, že v současném výtvarném umění, tvůrčí fotografii nevyjímaje, už neplatí žádná tabu. I pornografie se může stát součástí uměleckého záměru. V mém případě tomu tak ale určitě není.

Kdy vznikaly tyto fotografie?

Zmíněné fotografie vznikly v nelehkém období mého života, kdy jsem pociťoval vnitřní prázdnotu a samotu. Byla to prázdnota vztahů včetně těch sexuálních. Fotografie na první pohled ukazují nahého člověka, ve skutečnosti je to záznam stavu jeho zraněné duše.

Fotíte v ateliéru, interiéru i exteriéru? Jaké prostory vás nejvíce baví. Například na fotografii Surrealismus 1995 jste využil asi nějaký starý dvůr, pro akt zajímavé místo.

Moje focení většinou probíhá v ateliéru, i když řada snímků vznikla v různých záměrně vybraných interiérech a exteriérech. Například jsem si oblíbil zajímavý dvůr, který se kdysi nacházel naproti mému ateliéru na Papírovém náměstí. Byl to dvorek bývalé projekční kanceláře Severočeských vodovodů a kanalizací. Vznikla tam i ona fotografie Surrealizmus/1995 a řada fotografií pro studenty ateliéru kov a šperk na pražské Umprum, který vedl profesor Vratislav K.Novák. Dnes už prostor vypadá úplně jinak. Pro mě už je fotograficky nezajímavý

Vy i vaše modely máte na fotografiích šperky a železné doplňky. Spolupracujete s V. K. Novákem a Janem Nikendeyem. Čím vás jejich práce zaujaly?

Řada fotografií vznikla skutečně velmi úzkou spoluprací s výtvarníky, kteří se věnují jiným uměleckým oborům. Důležitou část mé fotografické tvorby ovlivnila spolupráce se sochařem V.K.Novákem a možnost fotografovat jeho objekty a šperky. Nebyly to jen jeho vlastní práce, ale i tvorba jeho studentů.

Rovněž focení výtvarných objektů Jana Nikendeye, předního českého designéra Ronyho Plesla, šperků Vladimíra Komňackého nebo výtvarnice Lídy Šikolové mě vždy inspirovaly k svébytné presentaci jejich děl.

Některé fotografie nemají název, je to záměr nebo vás pojmenování nenapadlo?

Název nemusí být pro fotografii důležitý. Hledání názvu za každou cenu někdy fotografickému obrazu v komunikaci s divákem spíše uškodí. Pokud mě název fotografie nenapadne bezprostředně a jaksi sám o sobě, tak ho neřeším. Například u fotografií Františka Drtikola najdete velmi málo názvů a nikomu to nechybí. Fotografie je o vnímání obrazu tvaru, kompozice, nálady. Název fotky navádí diváka jistým směrem, a on ho může vnímat úplně jinak, pro jeho vjem přijatelněji, svobodněji.

Všimla jsem si cyklu Lidé roku 2000, řeknete mi něco k této skupině fotografií?

Cyklus fotografií „Lidé roku 2000" vznikl jako nápad mého velmi dobrého kamaráda Jana Strnada z Jablonce n.N., který mimochodem byl tím člověkem, který silně ovlivnil moje fotografické směřování. Věnuje se výtvarnému umění a napsal i vydal řadu publikací, při jejichž sestavování často využívá historických fotografií. A o ty bývá často nouze. Tak ho napadlo, že by nějakého našeho následovníka mohlo za sto let potěšit, kdyby v archivu objevil soubor podobizen osobností z doby, kdy se „lámalo" století i tisíciletí. Tak vznikl soubor fotografií různých lidí a různých profesí. Tento soubor jsem uložili ve Státním okresním archivu v Jablonci nad Nisou, bude k dispozici pro další generace jako jistý kousek obrazu doby, tedy lidí, kteří ji tvořili.

V roce 2009 jste se účastnil soutěžní přehlídky fotografií v Galerii U Rytíře a vaše fotografie Lucie II. z roku 1998 zvítězila. O jakou soutěž šlo?

V roce 2009 byla Statutárním městem Liberec vypsána fotografická soutěž „MOTIV 2009" bez tematického omezení, tak jsem se rozhodl zkusit štěstí. Obeslal jsem soutěž portrétem, který je jedním z mých oblíbených. V žádném případě jsem neočekával, že by v konkurenci dvaceti výborných fotografů tato fotografie mohla zvítězit. V Liberci a okolí je velká spousta výborných fotografů a k mé radosti i těch velmi mladých, kteří svoji tvorbou pokračují v tradici dobré kvalitní tvůrčí fotografie v tomto městě. Dovoluji si připomenout vynikající tvorbu slavné skupiny F7, která neměla ve své době široko daleko konkurenci.

Jelikož pracujete jako úředník na magistrátu, focení bude spíše jako váš koníček, chtěl byste se mu věnovat na plný úvazek?

Je pravdou, že můj profesní život šel vždy cestou mého původního stavařského vzdělání. Celý život jsem ale vnitřně tíhnul k výtvarnému vnímání světa podpořenému kontaktem s lidmi, kteří se kumštem „živili".

Moje focení začalo možná náhodně byl to osud, který mě potkal a jsem za to rád. A protože jsem člověk vždy tak trochu nejistý ve svém konání, tak jsem vlastně neměl nikdy odvahu se fotografováním živit. Rovněž musím zmínit pro mě velmi důležitý fakt, a to je možnost svobodně fotit jen to, co mě zajímá a baví. To je jistá, i když ne ekonomická, výhoda fotografování jako „koníčku".