Pavel Novotný: Stočil jsem vesmír do budovy S

Setkání s Pavlem Novotným bylo naplněné energií, která se projevovala už jen tím, jak rychle on sám mluví a přemýšlí. Současně mi jeho povídání připomnělo, a nějakou chvíli už jsem to potřeboval, že opravdu stačí málo k tomu, aby člověk realizoval svou představu. Jen málo, ale přitom hrozně moc… Zaprvé člověk musí vůbec začít… a na konec musí podat zprávu, která nese nějakou hodnotu. O čem jiném, než o vlastním vesmíru, který každý jednotlivec denně prožívá. Nekonečná řada jednotlivých vesmírů se potom protne a vznikne multiperspektivní portrét života…

Chtěl bych s vámi mluvit o vaší zvukové kompozici Vesmír. Mohl byste mi ale pro začátek říci něco o sobě?
Vystudoval jsem germanistiku, zabývám se německou literaturou, psal jsem dizertační práci na téma Literární koláž a montáž. Pracuji jako pedagog na Katedře německého jazyka TUL, vyučuji německou literaturu a samozřejmě praktickou němčinu. A tak… (smích)

Nedávno jste získal Národní cenu PRIX BOHEMIA RADIO 2010 v kategorii Radioart za svou zvukovou kompozici Vesmír. Co to pro vás znamená? Mohl byste věc přiblížit?
Jedná se o každoroční soutěž Českého rozhlasu, která se vyhlašuje v několika kategoriích: Rozhlasová hra, Reportáž, Dokument a Radioart, který je celkem mladou kategorií. V rámci kategorie Radioart se vyhlašuje mezinárodní cena, kterou letos získala Chantal Dumasová z Kanady, a národní cena, která byla letos udělena ex aequo kompozici Before - During - After Ladislava Železného a mému Vesmíru. Účastníků v kategorii Radioart bylo celkem 51, mimo jiné z Německa, Rakouska, USA, Srbska, Chorvatska či Irska.

Takže jak to na vás zapůsobilo, byla první cena překvapením?
Byla. Velkým překvapením. Hlavně proto, že celý Vesmír je vlastně postavený na koleně (smích). A ostatní účastníci soutěže jsou vesměs profesionálové, kteří se zvukem zabývají dennodenně, pracují většinou v rádiu nebo v divadle, vytvářejí zvukové podklady k rozhlasovým a divadelním hrám a podobně. Pro mě byl nejpodstatnější plán práce s mluveným slovem, částečně reportážní postup, zatímco zvuk jako takový, všechny ty posbírané ruchy a ozvěny, to všechno se k tomu přidružilo až časem. Snažil jsem se tu kompozici vystavět především jako strukturu hlasů. Práce s autentickým mluveným slovem se v oblasti radioartu nevyskytuje příliš často. Autoři věnující se tomuto odvětví se většinou zabývají zvuky, šumy, ruchy, elektronickými oscilacemi, mnohdy čistě hudebními postupy, často pracují s fenoménem různých akustických prostředí a jevů, takzvaně loví zvuky. Mě zajímala hlavně ulovená slova, zvukové pozadí celé kompozice bylo druhým plánem, ovšem dá se říct, že mi tenhle druhý plán tak trochu přerostl přes hlavu…

Nebyl to právě důvod, proč vaše práce byla pro porotu tak zajímavá, kombinace zvuku a mluveného slova, která ve finále vytváří celou kompozici?
No jasně. Myslím, že porotu zaujala právě kombinace autentického zvukového prostředí s vyprávěcí linií. Vesmír tak může působit jako reportáž či dokonce příběh, posluchač snad může mít pocit, že ho na konci čeká nějaké všeobsáhlé kosmologické vysvětlení, jenže ono se to všechno protáčí v kruhu, jak slovně tak zvukově.

Například vrátný, hlavní hrdina kompozice, si obejde svoje obvyklé kolečko po budově a skončí tam, kde začal. Tím, že se to celé uzavřelo do příběhu či jazykové sdělnosti, to asi působilo jinak než ostatní kompozice. Ale opravdu jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Soutěže se zúčastnili opravdu kvalitní a renomovaní tvůrci, jejichž práci znám z rádia nebo z živých performancí, vedle zmíněného Ladislava Železného například Lukáš Jiřička nebo Alex Švamberk.

Pro vás jako člověka, který pracuje s jazykem, je tedy důležitější slovo?
Určitě, slovo chápu jako základ a práce s ním je ohromně napínavá. Vztáhnu-li to na svůj profesní obor, tak je určitě inspirativní takový německý moderní Hörspiel, který experimentuje s jazykem jako médiem, nechápe hru jako konvenční vyprávění, ale jako otevřenou strukturu, opravdu jako otevřené hraní se slovním materiálem.

Velmi významnými jmény poválečné avantgardy v tomto žánru jsou třeba Ernst Jandl, Friderike Mayröckerová nebo Helmut Eisendle; jejich hry lze chápat jako jeden ze základů současného radioartu. V mé vlastní práci jsem se asi úplně mimoděk odrážel od těchto pramenů, ale samozřejmě jsem se řídil spíš instinktem: při lovu vesmíru jsem si prostě zestetizoval svoje každodenní pracoviště (smích), což je pro mě mimo jiné možnost, abych se tady z toho nezbláznil.

Takže celá kompozice Vesmír vznikla v budově S Technické univerzity v Liberci?
Ano. Celé je to natočené v téhle budově, nebo přesněji: stočené do téhle budovy. Sběr hlasů probíhal nejen tady, ale i porůznu venku, někdy i stovky kilometrů odsud. Získané nahrávky pak byly pomocí velkých reproduktorů vrhány do prostoru budovy, zpětně nahrány, vrstveny a stříhány do finální kompozice, smíchány se zvuky klíčů, klik, nohou, pleskajích hadrů, výtahu… Takže se vlastně jedná o portrét budovy a drobné portréty lidí, které jsem do ní různými způsoby vehnal. Výchozím podnětem pro vznik Vesmíru byla moje dlouhodobá fascinace lidským blábolením. Hledal jsem téma, které by bylo co nejobecnější a nejneurčitější.

A největší obecnost a zároveň lákadlo v celém vesmíru je právě vesmír, myslím. Když se lidí zeptáte, co si myslí o vesmíru, začnou řetězit neskutečným způsobem a poskytnou vám tak dokonalou slovní surovinu, že se nestačíte divit. Mimo jiné mě zajímalo, jestli se v tom blábolení mluvčí někde střetnou a jestlipak upletou nějakou společnou síť, nějakou definici.

Časem jsem přišel na to, že lidi žádnou takovou společnou síť neupletou, že to blábolení prostě nezná hranic, a tak jsem je prostě zavřel do budovy a nechal jejich hlasy kroužit a tlouct o sebe se v ozvěně, jen tak se to dalo spoutat… ale já to nechci moc interpretovat, ať si to každý poslechne na stránkách ČRo3 a přebere si to sám. Podle mě by se dalo říct, že podstata vesmíru spočívá v právě dynamice hlasů a zvuků a jejich vztazích. Ne v tom, že vesmír popíšeme, to asi ani nejde.

Tohle celé byl proces, nebo jste měl jasnou představu?
Všechno se to vyvíjelo postupně a poměrně dlouho. Na začátku bylo: Chci spoutat vesmír! Později jsem trošku slevil: Chci vytvořit zvukový obraz téhle budovy. Materiál jsem sbíral asi dva roky, bez jakéhokoli závazku, že to kdy použiji. Dost štajf ze mě byly zdravotní sestřičky, totiž jedna naše třída volitelných němčinářek, které jsem v osm večer rozmístil po schodišti, houpal nad nimi mikrofonem a nutil je rytmicky odříkávat slovo vesmír. Mí přátelé a známí už mě měli za šílence, pořád jsem chodil a nahrával zvuky a hlasy, vyptával jsem se, co si kdo myslí o vesmíru.

A tak dál. Odrazem pro mě byly dvě moje předchozí kompozice pro ČRo3, Lžička a Brambora, kde mi šlo o multiperspektivní portréty všedních věcí: Lidé mi popisovali lžičku, pak bramboru… a každý samozřejmě pro popis použije jiná slova, jiné asociace, možných náhledů je nekonečno.

Ze všední a zcela konkrétní věci tak najednou vykvete úplně krásná, abstraktní a svobodně nefunkční věc, která nemá nic společného s tím, za co jsme ji původně měli. To byl opravdu zajímavý jev. U kompozice Vesmír mě zajímalo, jestli tenhle postup funguje i obráceně – tedy jestli lze najít něco konkrétního v nekonečně obecném tématu, jestli lze smrštit či spoutat neuchopitelno a do jakých končin se tak člověk dostane.

Asi to zní dost potřeštěně, ale vlastně nejde o nic víc, než poznat lidi a jejich slova a pokusit se to nějak uvést do vzájemných souvislostí: někteří jsou opravdu tak nafoukaní, že řeknou: Já ti to teď tady všechno vysvětlím! A to se pak dějí věci. A někdo rovnou řekne, že neví, že na tohle nemá, že jediné, co ví, je to, že tam nahoře na nás někdo kašle. A někdo si vesmír spojí automaticky s mimozemšťany.

A do toho rohožky, nohy, schody, hadry, podlahy, uklízečky, hlasy – celá ta nepřetržitá dynamika, pohyb. Někdo by se mě mohl zeptat, proč tyhle věci vůbec provozuji. Asi bych mu odpověděl, že nějak musím, ale pokud bych se měl vyjádřit nějak jasněji, řekl bych asi: pokud jsem ještě nezešílel, hledám způsob, jak to tu ve zdraví přežít.

Měla výhra Národní ceny PRIX BOHEMIA RADIO 2010 nějaký konkrétní dopad na váš život, práci?
Hlavně na motivaci. Vůbec jsem to nečekal. A pořád se tak nějak nemůžu zbavit dojmu, že si to z profesionálního hlediska nezasloužím. S nahrávacími zařízeními pracuji už dlouho, vlastně odmalička, jako děcko jsem chodil do libereckého Malého studia, které vedl legendární Josef Švarc. Bylo to parádní.

Chodili jsme ve skupinkách po městě s kotoučovými magnetofony a objemnými vysílačkami a točili jsme ankety a reportáže. Pak se ty pásky stříhaly ve studiu. O té doby se mě to zachycování hlasů nějak průběžně drží. Ale když vidím zvukařské, hudební a jiné profíky, ty neskutečně cvičené uši, dost mě to znejistí. Na druhou stranu je fakt dobrý pocit, když vím, že vlastně potřebuji jen nápad, slušný nahrávací zařízení, počítač na kterým to sestříhám a hlavně energii, kterou do toho vložím. To je hrozně fajn. Ta cena, no já nevím, byla to radost. Nejdřív se člověk nafoukne, to je jasný (smích), potom si nakonec říká, že je to vlastně dost zavazující.

Takže se pokouším v tomhle směru fungovat a jsem hrozně naštvaný, když mi okolí neustále klade do cesty nějaké překážky, odvádí a rozptyluje pozornost, chce po mně především praktično a pragmatično. To mi pořád nějak nejde. A teď mě napadá, vliv na mou práci vysokoškolského pedagoga, ten je patrný: Studenti ty moje radiofonické věci se zájmem poslouchají, stahují si je z internetu, takže mám radost, že neplatím za nějakého zapouzdřeného univerzitního suchara.

A na čem novém pracujete?
Dlouhou dobu už například zpracovávám téma tramvaje Liberec – Jablonec. Zvukově i textově. Jezdím se svými známými a přáteli tam a zpět tramvají a dělám takový multiperspektivní portrét té cesty. Texty, které na základě těch hovorů vznikají, jsou vytištěny na dlouhých pruzích a jak po nich člověk bloudí zrakem, výpovědi se různě potkávají a kříží. Stejně jako ta cesta, která je pokaždé jiná. S každou hlavou, denní či noční dobou, ročním obdobím, jiná. V prosinci bude v knihovně vernisáž tramvajových textů, tak se můžete přijít podívat. Jmenuje se to Tramvestie. Sběr zvuků a zachycení té cesty zvukově, to asi potrvá ještě dlouho, potřebuji desítky hodin záznamu a hlavně čas.

Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že jste fascinován komunikací… Kdy podle vás dochází k tomu, že se z běžných informací, jako co nakoupit a tak, stává opravdu komunikace?
To je jednoduché. To určitě znáte ze své novinářské praxe. Když spolu mluvíme, jsou okamžiky, kdy posluchač zpozorní, napne uši. A najednou to chytne tah, zabere to. A to jsou přesně ty okamžiky, kdy vás člověk začíná zajímat. Asi se nedá popsat, kdy to přesně přijde. Možná v okamžiku, kdy člověk vyjeví nějaký výsek sebe, který je naprosto kondenzovaný a který hlavně nelze nikde jinde najít. To mě na komunikaci, anebo spíš na lidech a jejich hlavách, fascinuje. Ne, opravdu nejde tolik o komunikaci, ale spíš o ty krásné kondenzáty jednotlivých povah. Zároveň mě tohle naslouchání usvědčuje z nedůvěry v moje vlastní slova.

Z vlastní hlavy nikdy nevykřešu takové bohatství, jaké najdu venku. Ve výpovědní sílu svého vlastního já moc nevěřím, ale jsou lidé, kteří to ze sebe sypou, a opravdu nevím jak a odkud, ani o tom nevědí, často jsou to úplně nečekaní outsideři, třeba městský počišťovač Mirek anebo fenomén jménem Helena Skalická, znáte je? Je fascinující je poslouchat a třeba i zachytit a zpracovat. A způsob zpracování? To je vždycky hrozně těžké najít.