V rozhovoru, který se týká poradenství a činnosti firmy Aperta jsme se dotkli témat, která jsou celospolečenská a typická pro dnešní dobu, ať už je to mezigenerační střet nebo posuny ve výchově mladé generace. Symptomy doby, které se týkají každého z nás.
Je nějaké ústřední téma, které hýbe Apertou? Mohl bys čtenářům představit firmu Aperta?
Já myslím, že žádné ústřední téma, ve smyslu jednoho produktu, nemáme. Aperta není firma, která by se na trhu profilovala jedním vzdělávacím tématem. Naopak jsme hrdí na to, že po patnácti letech zkušeností na trhu vzdělávání a poradenství máme něco jako receptory na to, co společnosti a společnost potřebují či ještě lépe, co budou potřebovat. Pravidelně na trh umisťujeme nové vzdělávací produkty a nastolujeme nová (často „ožehavá“) témata. Máme více „produktů“ logicky, protože, jak se mění společnost, mění se i její potřeby. V podstatě se ale všechno, čím se zabýváme, točí kolem vzdělávání a poradenství pro lidi, kteří pracují nejčastěji jako zaměstnanci v jedno jaké roli či profesní pozici. A pokud se vedení té či oné organizace rozhodne, že ji bude budovat a rozvíjet mimo jiné i přes rozvoj jejího sociálního kapitálu, tedy lidí, tak v tu chvíli nastupujeme my.
Z jakých odborných pozic se věnujete poradenství firmám?
Obecně se věnujeme manažerským dovednostem a všemu, co řečeno trochu nadneseně souvisí se stavem duše, rozumu a těla. Co do odbornosti se v tom tedy určitě prolíná psychologie, sociologie, antropologie, ekonomie a další. Jsme vzdělávací firma, takže přirozeně tlačíme na to, aby naši zaměstnanci byli vzdělaní a vzdělávali se. Ovšem tím nejvíce důležitým je, aby to, co naši lektoři ví, uměli přetavit do praktické využitelnosti. Takže nosným nástrojem každého našeho lektora musí být pedagogická zdatnost. Na to hodně, hodně dáme. Nechceme, aby naše školení byla suchopárná a naopak chceme, aby byla pro účastníky užitečná prakticky, ne jen informačně. To by bylo málo.
Jak se v Apertě stavíte k auditům firem, které jsou čím dál běžnější záležitostí, patří to do vaší náplně?
Audity provádíme také, ale jsou to specifické audity. Ty naše se týkají lidského kapitálu, takže realizujeme psychodiagnostiku zaměstnanců, výběrová řízení, různé sociometrické metody zpětné vazby na úroveň dovedností… Důležitou součástí naší nabídky jsou audity stavu firemní kultury, hodnocení spokojenosti zaměstnanců apod. Chystáme ale i nový produkt, který se bude týkat úrovně inovativnosti ve firmách, realizujeme i nástroje k lepšímu řešení produktivity a efektivity práce.
Pod psychodiagnostikou si můžu představit třeba testy?
Ano, předložíme baterii psychodiagnostických testů, které potom náš člověk, který k tomu má patřičné vzdělání, interpretuje.
Může být výsledkem přestrukturování firmy?
Tak silně bych to nenazval, ale určitě si nás zadavatel objednává proto, že chce udělat nějakou změnu. Nemusí to být hned restrukturalizace, ale prostě posun.
Jak se díváš na audit toho tvrdšího typu, kdy na základě delších pohovorů nakonec zaměstnavatel nějakého zaměstnance vyhodí?
Jsme v tom opatrní. Spíše se kloníme k tomu, vysvětlit vedení, jaká v jeho společnosti převažuje firemní kultura, v čem je třeba problematická a nebezpečná, jak jsou její zaměstnanci spokojení, jestli a jak propojují svou budoucnost s budoucností firmy. Často je vedení z výsledku překvapeno, audit nasvítí vnitřek firmy jinak, to je jeden z jeho smyslů, druhý význam nastoupí vzápětí. Navrhneme a doporučíme opatření, aby objevené nežádoucí jevy management eliminoval. A pak už je to na něm.
Jak dlouho takový proces trvá?
Záleží na velikosti firmy. Dnes se tyto věci dělají hlavně přes dotazníky a přímá pozorování. Tzn., že můžeš buď vyhodnocovat získaná digitální data, anebo chodíš na pracoviště a „stínuješ“ třeba manažery, pozoruješ dění, chování, interakce a z toho pak vyvodíš závěry. Chce to mít dost velkou zkušenost. Nicméně tohle tvoří tak 30-40% naší práce, to podstatné, čemu se věnujeme, je opravdu vzdělávání.
Co si pod tím konkrétně představit?
Od „klasických“ záležitostí portfolia manažerských dovedností jako je například vedení porady, motivace lidí, řízení změn apod. až po specifické tréninkové záležitosti, jako vyjednávání, práce s postoji lidí, vlivová komunikace, kreativní a inovativní techniky práce, osobní a týmový management času, vedení lidí na dálku, atd.
Ty jsi založil Apertu spolu s Michalem Knězů Mrvkou, jak máte rozdělené role?
Dopracovali jsme se k modelu, že máme rozdělenou sekci lektorů a sekci obchodu a marketingu. A po dvou letech to otočíme. Dva roky šéfuje Michal obchodu a já lektorům a pak si to zase prohodíme. Momentálně nás je v Apertě devět. Od začátku jsme si s Michalem vyjasnili, že chceme být firma s vlastními zaměstnanci. Protože pokud chceme učit o vedení a řízení lidí jiné, tak to musíme sami dělat a naši lektoři s tím musí mít praktickou zkušenost na sobě. S Michalem si myslíme, že bez této vnitrofiremní „etiky“ bychom byli pro klienty méně důvěryhodní. Musím říci, že to ve firmách, pro které pracujeme, hodně oceňují. Často je to jejich první zkušenost s lektorem, který má praktickou zkušenost s firemními procesy, kterých se jako zaměstnanec také účastní.
Jaký typ firem vás nejvíce kontaktuje?
Ty, které chtějí investovat do svých lidí, myšleno na všech úrovních, jak manažerů, tak ostatních zaměstnanců. A týká se to jak profitního, tak i nonprofitního sektoru. Pracujeme pro oba. Školíme i školy, úřady, s některými spolupracujeme dlouhodobě, ale třeba velký segment naší klientely představují zdravotnická zařízení, banky, výrobní průmysl.
Vzdělávání ve firmách je trend posledních let, nebo už to trvá delší dobu, v devadesátých letech to asi bylo jinak ne?
Pokud se dá mluvit opravdu o vzdělávání v těchto dovednostech, tak začátek jsou jistě devadesátá léta. U nás se toho prvně chytili psychologové z manželských poraden. Tam bylo málo peněz, takže rychle pochopili i na příkladech ze zahraničí, že tady je to finančně mnohem zajímavější sektor a začali učit komunikační dovednosti. Pak také samozřejmě přišli velké cizí vzdělávací společnosti, často jako předem nasmlouvaní dodavatelé pro zahraniční firmy, které u nás zakládaly pobočky. Ta doba byla hodně divoká, trh se musel pročistit. Teď myslím především od metod práce. Někteří psychologičtí školitelé ke kurzům přistupovali více terapeuticky. Dozvuky zažíváme ještě dodnes. Na tréninku třeba vytáhnu kameru a někdo se zasekne a řekne, že kameru tedy nikdy, protože byl před patnácti lety na školení s psycholožkou, kde museli všichni brečet a analyzovali si tam typy pláče. My jsme nastupovali v druhé vlně, která se už více profesionalizovala a soustředila se na školení a trénink dovedností a nutný pedagogický um lektorů. V současné době zažíváme něco jako třetí vlnu. Je typická hladem po osobních příbězích lektorů a nástupem zvěstovatelů „jiných“ – autentických - životních stylů. Pohybovat se v tomto segmentu je prostě dobrodružné a to je i to, co nás na tom baví. A chápu mnohé personalisty, že výběr mají celkem složitý.
Rád bych s tebou i nakousl téma mezigeneračního pnutí. A je to vlastně ještě dnes téma? Např. „fenomén“ mladých lidí s titulem Bc. hned na vedoucích pozicích. Co to ukazuje?
Popravdě nevím, jestli tituly jsou problémem. Někde je to asi komplikovanější, na úřadech to souvisí i se současnými zákony, že musíš mít na určitých pozicích vysokoškoláky. Také tu dnes existuje mnohem více nových vysokých škol, které začaly chrlit řady absolventů, vš vzdělání podporuje státní politika a obecně nastavení společnosti. Tohle bude asi jiné téma. Nicméně ve firmách je mezigenerační pnutí jasně patrné a já tvrdím, že je kvalitou opravdu jiné, než bývalo dříve. Nekloním se tedy k odbytí tohoto jevu mávnutím rukou, že starým mládí připadlo vždycky nezvedené a neodpovědné. Někde jsem četl průzkum, který předpovídá, že do sedmi let budou lidé pod 35 let představovat 60% všech zaměstnanců. Je jasné, že dnešní generace Y a Z je už jinak vychovaná, což má dost výrazný vliv na to, jak se chovají ve firmách a co po svých zaměstnavatelích a manažerech chtějí. Dnes ti opravdu schopní z mladé generace, když jdou někam pracovat, tak automaticky čekají, že se něco naučí, že je jejich šéf bude rozvíjet, a pokud ne, tak jdou jinam. Mají, jak říká starší generace, spoustu nároků, ale ještě nic nepředvedli. Jenže tak to prostě je. Na starší manažery působí zpovykaně, nemají na ně čas, takže ty generace se takhle vzájemně postojově perou. Ale když jdeš trochu pod povrch, tak je vidět, že se to dá hodnotově spojit, chce to čas, nápady a trpělivost na obou stranách. Nicméně si opravdu myslím, že naše generace 45 a dál neměla takové sebevědomí, nebyli jsme tak asertivní, a také jsme byli nuceni se učit čekat, neměli jsme prostě všechno hned, rodiče se o nás tak nezajímali, nebyli jsme za každou blbinku, která se nám povedla, do nebes chváleni. Byli jsme víc ochotní poslouchat autority, nevyskakovat si, apod. Zajímavým indikátorem jsou třeba lifestylové časopisy, kde stále dokola čteme články, které se snaží přesvědčit čtenáře o tom, že je nutné děti vychovávat ve směru rozvoje jejich individuality, aby děti poslouchaly své srdce, apod… Výchova se v podstatě změnila ve vyjednávací proces mezi rodičem a dítětem. Tomu jistě můžeme do určité míry přitakat, byť mám pocit, že svět tak trochu zapomíná na rozum a zbláznil se do emoční roviny. Jenže to vede nakonec k tomu, že takhle vychovávané děti těžko budou respektovat třeba určitý firemní řád, poslušnost, přizpůsobení se určité kultuře. Teď je trend vlastně vychovávat k nepřizpůsobivosti, důležitá je vlastní autenticita. Tenhle typ výchovy se odehrál v osmdesátých letech v Americe a dnes už je možné vidět důsledky. Vyrostla generace velmi schopných lidí, ale je velmi těžké s nimi spolupracovat. Všude na nás vyskakuje ego. Ale náš mozek je také nastaven na MY a TY, většina z nás je obdařena geneticky kódovanou empatií. I tuto stránku je třeba kultivovat a ta je bohužel velmi často spojené se schopností sebeomezení.
Nicméně alespoň co vím, nemám pocit, že by zrovna české firmy byly obecně nějak moc liberálně nastavené vůči zaměstnancům…
Tak jako se rozrůzňuje celá společnost, jsou i obrovské rozdíly mezi firmami v přístupu k zaměstnancům, v jejich zaměstnávání, platech, benefitech, motivačních programech. Také na to má významný vliv segment, v němž firma podniká. Nedá se proto paušalizovat. A generační mix, o kterém jsme mluvili před chvílí, pak díky firemní kultuře vytvoří hodně zajímavý koktejl, z něhož mnohdy všechny dost bolí hlava. Ale i opačně, koktejl plný osvěžujících bublinek a synergie.
Jak na to reaguje poradenská firma, jako je Aperta?
Naše intervence míří hodně k vyjasňování si postojů lidí k sobě samým, k rodině, ke kolegům v práci. Na toto dáváme velký důraz na školeních. A k tomu samozřejmě nastupuje trénink dovedností. Dříve jsme na školeních mluvili o manažerské roli, dnes spíš o identitě. Dříve se hledali poměrně pevné hranice mezi chováním v práci a doma. Ale „mikrošengen“ je dnes všude. Má své pomocníky - mobilní telefony a internet. V tomto je třeba se učit jinak žít i pracovat. Manažeři i lidé obecně mají pocit, že hranice zmizely, práce pronikla výrazně do domovů a do něčeho, čemu jsme byli zvyklí říkat soukromý nebo volný čas. Jenže hrance nezmizely, ale jsou fluidní a my se musíme učit o nich vyjednávat. Tak, jak se to děje dnes ve výchově. A to je těžké. Vyjednávání je třeba prvně vést sám se sebou, co chci, co nechci, co můžu mít, ale nebudu o to usilovat, protože už by toho všeho prostě bylo moc. A pak to pokračuje: vyjednávání s manželkou, s manželem, s nadřízeným, starými rodiči, sousedy atd. Ačkoliv všichni odkýváme, že celý náš život je vyjednávání, tak to ve skutečnosti neumíme. Kolega říká, že jsme jako malé děti. Ty, když vpadnou do místnosti, otevřou dveře a rodiče na ně křiknou, ať za sebou zavřou. Je to metafora. Dnes, ve světě nekonečných možností a příležitostí, se chováme jako ty malé děti a pořád otevíráme další a další dveře: zvládnout práci, děti, chtít auto, stále se něco nového učit, něco nového zažívat … Ale já dospělost vnímám v momentě, kdy začnu také dveře zavírat. Nebo některé ani neotevřu. Zhodnotím možnosti a dospěle si řeknu: „Tak tahle není pro mě, tohle nemusím mít, tohle obětuji pro toto“. Pro mnohé z nás je tento přístup obtížný. Dnešní doba je těžká v tom určit si priority. Chceme být v Apertě dál než jen pojmenovávat mezigenerační rozdíly, myslíme si, že mnohem přínosnější je nacházet styčné body mezi nimi a tím podporovat efektivitu i pro firmy samotné. Ale to nejde tak, že by se ty generace jedna druhé přizpůsobovaly. Jde o to říci si, co máme společného a který kus našeho osobního narcismu nám brání v cestě k tomu společnému dojít. Je smutným paradoxem mnoha firem, hnutí, týmů i rodin, že na společném cíli se shodneme lépe, než na tom, jak ho dosáhnout. V tomhle já dnes spatřuji jeden z hlavních užitků našeho vzdělávání pro budoucnost: Sjednotit účastníky našich kurzů na společných hodnotách a „léčit“ narcismus drobných rozdílů v jejich naplňování.