Nejčastěji ho potkáte ověšeného fotoaparáty a objektivy na koncertech převážně libereckých kapel. Hudební scénu už tu mapuje deset let. Nedávno také vydal kalendář s přírodní tematikou nazvaný Na dohled, kterým vyvrcholilo čtyřleté snažení. Jakou kapelu nejraději fotí, kolik času stráví postprodukcí, zda přemýšlí i o ateliérovém focení a co dělá, když v rukou zrovna netřímá fotoaparát, prozradil Miroslav Chmela alias Matyáš Gál v rozhovoru.

Liberecká veřejnost vás zná hlavně díky fotografiím z hudebních akcí. Kdy jste začal fotit a proč?

Primárním spouštěčem mého chtění fotit pravděpodobně bylo asi moje zaměstnání. Pracoval jsem v polygrafii a denně měl možnost sytit své rohovky krásnými fotkami a zároveň je i při tisku obdivovat. Před deseti lety se pak celá ta moje „fotověc" pohnula dopředu na Pálavě, kde jsem povil už konkrétní úmysl se začít tomu naplno věnovat. Pořídil jsem si aparát a ponořil se s ním do tisíců chyb a omylů a ani moc nedoufal, že někdy něco, z čeho budu mít radost, vyfotím.

O víkendu jste fotil festival Benátská noc. Užíváte si tyhle megalomanské akce nebo máte radši komornější věci?

Užívám si především to, že někdo vůbec chce, abych je fotil. Benátská je profesionální akcí s mnoha zajímavými kapelami, lidmi i doprovodným programem. Fotím ji moc rád a je téměř jisté, že tam člověk udělá dobrou fotku. Nesmím zapomenout na skvělá světla, která na (stagích) zásadně pomáhají nám fotografům. Komornější koncerty bývají složitějším „materiálem". Bezvadná je atmosféra, souznění mezi kapelou a publikem, o tom žádná. Samotné focení je větší dřinou, protože v příšeří sálů a pódií se velké fotozázraky dělat nedají.

Jakou kapelu jste nejvíc fotil a jaký koncert si nejvíce užíváte?

Nejčastěji asi liberecká Těla. Jejich muzika mě baví dvacet let, tak není velkým divem, že právě k nim jsem se se svým foťákem doslova nakvartýroval. Abych nebyl monotématický, tak často fotím i Exil 51, Big'O'Band, J.A.R. nebo Blue Effect.

Tentokrát vydáváte kalendář s přírodní tematikou. Potřeboval jste změnu?

Nejde o změnu. Příroda mě vždy fascinuje, nabíjí, překvapuje. Kalendář je vyústěním čtyřletého snažení a trpělivého čekání na světlo a šťastnou náhodu.

Váš kalendář se dá určitě využít jako dárek. Hodí se do běžné domácnosti nebo kanceláře? Komu by se mohl líbit?

Kalendář má titulek: Na dohled. Proto bych si přál, aby se líbil všem patriotům, kteří mají rádi svoji domovinu. A je jedno, zda bude viset v kanceláři, chodbě či na toaletě. Velkou radost mám z toho, že ten zmíněný kalendář se doslova rozletěl po světě, kde asi bude připomínat krajanům v Austrálii, Mexiku nebo Číně v melancholických chvílích svoji vlast.

Přemýšlel jste i o ateliérovém focení nebo jste raději v terénu?

K tomu terénu mám asi nejblíž, protože roky na kole objíždím zajímavé cíle určení republiky. Věda už je pak jen s počasím. Neuroticky kolikrát běhám kolem oken a rozhoduji se, zda-li mám někam vyjet, nebo ne. Každý fotograf krajin je svým způsobem amatérským meteorologem. Ateliérové focení je velkým snem. Vím, že k němu dospěji, ale všechno má svůj čas.

Kolik času strávíte postprodukcí? Vaše fotky jsou vždy „vymazlené" do nejmenšího detailu.

Kdybych vám řekl, kolik hodin strávím u upravování fotek, tak zkameníte (Smích). Docizelování fotky je zásadní. Nebojím se říct nejdůležitější věc. Pozor, teď mluvím o krajinách a aktech. Naivní je představa, že stačí dobrý nápad a je vyřízeno. Musíte si vysedět mnoho hodin u Photoshopu a poskládat tu mozaiku fotky tak, aby lidi bavila.

Nezdá se vám, že se s „profesionálními" fotografy roztrhl pytel a že se za něj dnes považuje každý, kdo má zrcadlovku? Jak se podle vás tato situace bude vyvíjet? Dá se fotografováním uživit?

Ten progres je nezastavitelný. Každému přeji svoji zrcadlovku, svoji šanci něco pěkného vyfotit. Záleží na každém „fotografovi", jak velké bude mít nadšení se zlepšovat, a nebo ne. V tomhle okamžiku se začnou ty pomyslné nůžky rozevírat. Uživit se focením dá, protože pokud jste dobrý(á), tak si o vás lidé řeknou a nemáte nouzi o práci.

A díky sociálním sítím si řeknou velmi rychle, kdo je mistrem.

Kam byste se chtěl jako fotograf posunout?

Posunout bych se chtěl právě k ateliérovému focení. Je to velký sen, ze kterého bych se chtěl směle probudit a v reálu zapnout světla v mém vlastním. Přiblížit se kvalitou k barevným fotkám Radka Drbohlava nebo černobílým Jirky Jiroutka, to je asi další meta, kterou mám před sebou. Při tom posunu si, ale ze všeho nejvíc přeji, aby mi nezchromlo nadšení a neodešly invence a oči.

Vy sám se fotíte rád? Myslíte si, že jsou všichni lidé fotogeničtí? Jen záleží na úhlu pohledu a umu fotografa?

Ano, krása se nedá definovat. Je to takový otevřený dopis, někdo si ho s chutí přečte, druhého nezaujme. Jen člověku bez fantazie se líbí všechno krásné. Opravdu záleží na úhlu pohledu. Charisma, půvab, oči, rty, úsměv, gesta, vrásky. Je z čeho si vybrat při focení lidí. Důležité je nedělat fotkou z člověka pohádkovou bytost. Proto bych se neodvážil škatulkovat na fotogenické.

Co děláte, když zrovna nefotíte?

Focení je drogou, proto tedy, i když jezdím na kole, plavu, chodím na koncerty, čtu nebo debatuji s kamarády, stále jako bych byl pod jejím vlivem a šrotuje mi levou hemisférou, co kde a jak bych vyfotil. A jsem za to moc rád. Pro mě je důležité, že jsem na cestě a ony se peripetie, doufám, nějak srovnají, tak abych došel k nějakému šťastnému cíli.

Soutěž o kalendář Na dohled…

Vyhrajte s Deníkem kalendář Miroslava Chmely s přírodní tematikou Libereckého kraje na rok 2016.

Jakou značkou fotoaparátu fotí fotograf Miroslav Chmela?

Správné odpovědi posílejte na email Hana.Langrova@denik.cz. Nezapomeňte připsat celé jméno a telefon, abychom vás mohli kontaktovat.