Konečně! Těšil jsme se už zjara, že si s Petrem Jandou popovídám o třetím albu jeho legendární kapely Olympic, o slibované desce „Souhvězdí romantiků".

Ale nestalo se, ba dokonce nevyšla ještě ani ve finále prázdnin. Ale do Vánoc to stihli, takže už máme trojlístek alb „Souhvězdí šílenců Souhvězdí drsňáků Souhvězdí romantiků" pěkně pohromadě. Olympic byl také jednou z prvních kapel, kterou avizovali pořadatelé na Open Air Festival Benátská! A co zahraniční hvězdy?! Uvidíme, uslyšíme. Zatím tedy pár vět s Petrem Jandou…

Prý celá vaše trilogie, již uzavřená, vznikla vlastně náhodou díky jednomu vašemu neuváženému výroku? Opravdu, Petře?

Je to tak. Při vydání desky Souhvězdí šílenců jsem řekl, že vznikne celá trilogie. Nebyl jsem na tom s nikým domluvený a pak jsem se trochu zděsil, že to budu muset splnit. Na druhou stranu byl to nejsilnější hnací motor, jaký si dokážete představit. Bylo to závazné, prostě jsme to museli udělat. A zvládli jsme to za tři roky! Jsem nadšen!

Sliby tedy plníte; vaše další souhvězdí by tak mohlo být třeba souhvězdím slušňáků…

Mohlo, tedy pokud bychom šli až do tetralogie. Ale asi už to tak nebude. Teď půjdeme zase do jiných názvů.

Nedávno jste se vyjádřil, že Souhvězdí romantiků je nejsilnější písňovou sestavou Olympiku za dlouhou řadu let.

Dalo by se říct, že prožíváme reinkarnační období Olympiku. S Martinem Vajglem vlastně začínáme do určité míry znovu. Před třemi lety jsme nastartovali nového bubeníka a dneska řešíme scénu, kostýmy, světla, nový program… Tedy věci, kterými se zabývají nové, začínající kapely, rozhodně ne skupiny v našem věku. Ty řeší spíš umělý chrup, novou protézu a podobné záležitosti.

Hudba je vždy první

U vašich písní vzniká vždycky nejdřív hudba, že?

Vždycky. Na texty muziku nepíšu. Navrhuji i témata

Podle čeho volíte textaře?

Většinou cítím, která písnička se hodí kterému textaři. Někteří mají rádi táhlé melodie na dlouhé slabiky, jiní mají rádi, když se to seká a text má hodně slov. A navrhuji i témata. A zase: za ta léta už vím, komu jaké téma sedne. Teď se v tom trošku plácám, protože Pavel Vrba a Zdeněk Rytíř zemřeli, tam to bylo vždycky jasné. Ale myslím si, že i u Souhvězdí romantiků jsem se s tím nakonec vypořádal dobře. Shrnuto: konkrétní melodie zadávám konkrétním textařům.

Na novém albu je i písnička Tak jdem hrát. Působí, že je o vás, čekal bych, že i text bude váš. Psal ho ale Eduard Krečmar…

Eda má podobný osud jako já, je i stejný ročník. Žije s mladou holkou, což je pro znalce tohoto textaře úchvatné. On byl totiž vždycky v těchhle věcech spíš zdrženlivý.

Určitou část života jsme prošli spolu psal texty už pro studentskou skupinu Sputnici, kde jsem hrál koncem 50. a zkraje 60. let minulého století. Málokdo dnes ví, že právě Eda napsal text k písničce Diana, kterou zná snad úplně každý.

Ty vzpomínky…

Krečmar ale samozřejmě napsal spoustu dalších krásných textů, docela si s ním rozumím. Píše i příjemné vzpomínkové texty. Na každé desce z naší trilogie takovou má, vzpomínky na dětství se na ta alba dobře hoděj´. A k písničce Tak jdem hrát: to je blues a na ně se těžko píše jiný, než právě vzpomínkový text, text o holkách, o zážitcích, prostě o nějakém osobním prožitku. Ta hudba jde na dřeň, a tam se právě takovéhle texty snesou.

Na Souhvězdí romantiků hraje trochu nečekaná sestava hostů jazzman Laco Déczi, houslista Pavel Šporcl, violoncellista Jiří Bárta, foukačkář Vladimír Papež. Mohli se podílet na aranžích písniček, ve kterých hrají, nebo jste jim vše předepsal?

Všechno jsem jim psal do not, ale s drobnými úpravami přicházeli. Pavel Šporcl třeba přidal jeden pěkný tóneček, Jiří Bárta si přidal oktávu, hrál melodii o oktávu výš. Taky hezký nápad. Jinak se všichni drželi mých not. Krom Vládi Papeže. Písnička, kde hraje, je blues, a to se nepíše do not. To je pocitová hudba, Vláďa tu hrál za sebe.