Nejslavnější dílo Karla Hynka Máchy, báseň Máj, zná téměř každý. Ovšem podoba romantického básníka zůstává zahalena tajemstvím, protože se nedochovala ani jedna jeho podobizna. V době, kdy psal Máj, bylo Máchovi 25 let. Dokončoval studium práv a nastoupil na místo koncipienta v kanceláři litoměřického advokáta F. Durase. Chystal se ke svatbě s Lori Šomkovou, která se v říjnu stala matkou jeho syna Ludvíčka.

Stál na životní křižovatce, z níž však už nevykročil. V noci z 5. na 6. listopadu umírá a 8. listopadu, v den, kdy měl být s Lori oddán, je v Litoměřicích pohřben za účasti jediného člena své rodiny, bratra Michala. Tím se uzavřela Máchova pozemská pouť jako člověka, ale zrodila se literární pouť věčně inspirativního básníka.

Snědý muž s uhrančivýma očima

Mnoho badatelů a literárních historiků zkoumalo a zkoumá básníkův život a dílo, spousta jeho obdivovatelů a sběratelů sbírá různá vydání jeho děl a četní výtvarní umělci se snaží zachytit jeho podobu. Ta je stále opředena tajemstvím, ani jedna jeho podobizna se totiž nedochovala. Mácha zůstal následujícím generacím popsán jen slovně, jako snědý, vysoký, štíhlý muž s plnovousem a tmavýma uhrančivýma očima. O jeho podobě bylo napsáno mnohé, vznikla řada hypotéz a byla vytvořena řada imaginárních portrétů.

Máchovský badatel Miloslav Novotný shrnul v roce 1936 všechna tehdy známá fakta a domnělé podobizny v publikaci Portrét Karla Hynka Máchy. Podle různých svědectví lze z tabulky v knize vyčíst, že měl středně vysokou postavu, podlouhlý obličej s nepříliš hustým vousem, snědou pleť, modré oči, vysoké čelo, černé anebo tmavě hnědé vlasy sčesané dozadu a pod pravým okem měl jizvu.

Oblečen chodíval do dlouhého světle šedivého pláště s červenou podšívkou, s oblíbenou červenou čepicí se čtyřhranným dýnkem a vysokými jezdeckými botami. Když byl na lehko, brával si černou vestu, černý šátek kolem krku, modrý frak a světle šedivé pantalony.

Jedním z pramenů zmiňujících podobu Karla Hynka je jeho cestovní pas, který byl vydán před jeho italskou cestou v roce 1834. Zde se uvádí, že čtyřiadvacetiletý posluchač práv Ignatz Macha je vysoké postavy, podlouhlého obličeje, modrých očí, velkých úst, prostředního nosu a hnědých vlasů.

Dalším vodítkem pro určení podoby Karla Hynka je popis jeho vrstevníků, autobiografické prvky v jeho tvorbě (Pouť krkonošská, Marinka a Rozbroj světů) a také jeho autoportrét – malá kresba, spíše karikatura, zobrazující profil muže z básníkova zápisníku Poznamenání.

Kam se ten obrázek poděl, Bůh ví…

Potíže s Máchovým portrétem nastaly již v roce 1858, když ho májovci sháněli pro Almanach Máj. Tenkrát se využilo domněnky, že Mácha stál modelem malíři Františku Maškovi, který namaloval na Valdštejně u Turnova sv. Jana Křtitele. Josef Uman pak měl podle této předlohy vytvořit portrét Karla Hynka. Podle Umanovy kopie pak vznikla litografie J. Farského v almanachu Máj na rok 1858. Podle portrétu Josefa Umana maluje portrét také František Šír. Portrét byl reprodukován v podobě zhotovené Farského litografickou dílnou, ale po letech byla Máchova podoba zpochybňována. Litografie J. Farského je však dodnes nejčastěji reprodukována jako nejpravděpodobnější Máchova podobizna.

Máchovský badatel Jaromír Wágner (1933 – 1995) ale mýtus Máchovy „valdštejnské“ podobizny vyvrací a pokračuje v rehabilitaci jedné z dříve zavržených podobizen Máchových – té od Jana Zachariáše Quasta. Domnívá se, že Quastův obraz může být skutečně podobiznou Máchovou. Máchova Lori se měla po letech vyslovit, že Máchu dobře namaloval jenom Quast. „Kam se ale ten obrázek poděl, to Bůh ví.” Měla na mysli akvarel, o kterém se domníváme, že je hledaným portrétem?

Podobizna, jejímž autorem je malíř Jan Zachariáš Quast, skutečně existovala. Byla objevena na přelomu 19. a 20. století v jedné rodině v Soběslavi a zakoupena v roce 1906 panem Roubíčkem, od něhož později obrázek koupil F. A. Borovský. Ke 100. výročí Máchova narození vydal František Řivnáč publikaci Jaroslava Kampera „Máchovy portréty“ a v ní i zmiňovaný portrét. Bohužel se ve 40. letech minulého století obrázek ztratil – podle slov příbuzných F. A. Borovského byl zapůjčen na výstavu Quastovy tvorby. Nalezne se originál ztracené podobizny muže s modrýma očima a uhrančivým pohledem?

Antropologie jako detektivka

Profesor Emanuel Vlček, antropolog světového jména, proslavený zejména výzkumem ostatků historických osobností, slova Máchovy Lori nevyvrací… V roce 1986 sdělil máchologovi Jaromíru Wágnerovi, že Quastův akvarel charakteristiku dinárského muže představuje a že je možné ho jako portrét akceptovat. Ke srovnání napomohl tvar Máchovy lebky a obličeje. Antropolog mohl číst nejen z odlitku lebky, ale vycházel i ze svědectví Máchových současníků. Je prokázáno, že básník byl dinárského typu, podlouhlého obličeje. Tvar lebky toto svědectví potvrzuje, tvrdí profesor Vlček. Dinár je horský typ, kostnatý, vyšší, tmavý, astenický. Známe i výšku básníka – Mácha měřil 175 cm. Při rekonstrukci obličeje pomohly i autentické zprávy o Máchově poranění. Máchova časná smrt a nepochopení ze strany jeho současníků vytvořily legendu o slabém a zneuznaném básníkovi. O blouznivém muži bez síly, bez života. Avšak opak je pravdou.

Mácha byl vysoký, měl atletickou postavu. Svých fyzických schopností také využíval, což dosvědčují známé toulky po českých hradech i jeho letní cesta do Itálie. Nebyl tedy typem křehkého básníka, ale vitální a energický muž. Většina badatelů zabývajících se všemi Máchovými portréty – včetně E. Vlčka – je srovnávala s Máchovou vlastní karikaturou na deskách jeho Poznamenání. A téměř vždy byly nalézány shody. Sochař Milan Knobloch podle výsledků zkoumání vytvořil Máchovu bustu. Básník má na ní vlasy sčesány napravo, zpola zakrývají krásně klenuté čelo. I tento detail zřejmě odpovídá skutečnosti. Máchův bratr Michal totiž zanechal toto svědectví: „Vlasy měl hozené vpravo, loknou si kryl jizvu.“

(Jana Fridrichová)