VYBERTE SI REGION

Ivan Rous: prolézám fabriky už od dětství

Liberec - Rozhovor s Ivanem Rousem ze Severočeského muzea o jeho nové knize, jejíž křest proběhl včera v Kině Varšava.

29.11.2016
SDÍLEJ:

IVAN ROUS V SEVEROČESKÉM MUZEU. Foto: ČTK

Ivan Rous právě vydal v nakladatelství Knihy 555 novou publikaci nazvanou Postindustriál. Dnes proběhne v kavárně Kina Varšava beseda s autorem a křest knihy. O knize, jejím vzniku a tématech, které zpracovává, jsme vedli zajímavý rozhovor.

Kde jsou kořeny tvého zájmu o industriál, začalo to už dětstvím v Ostravě?

Táta byl konstruktér ve Vítkovicích, takže jsem se tam v dětství párkrát dostal. Nepamatuju si konkrétní zážitky, ale obrazy. Trubky, vysoké pece, vlaky naložené koksem a železem. Ostrava se od té doby hodně změnila, tehdy jsme ještě na haldách popílku dokonce bobovali. Určitě ve mně Ostrava nějaké stopy zanechala. Jinak my jsme se odstěhovali do Liberce kvůli Jizerským horám, otec chtěl do Liberce kvůli prostředí. Tady projdete dvě, tři ulice a už jste skoro v lese. Z Ostravy se buď muselo do Beskyd, nebo na nějakou louku, kde aspoň něco kvetlo. Dřív se v Ostravě tvořily z popílku závěje, za sloupem se větrem vytvořila prachová závěj. Teď na to koukáme jako na nějakou exotiku. Dnes už, nepočítáme-li třeba ArcelorMittal, je z Vítkovic spíš skanzen.

TOVÁRNA J.F. KÖNIG & SÖHNE. Chrastava.

Máš za sebou čtvrtou publikaci, čím byla jiná práce na Postindustriálu?

Svobodou. Konečně jsem zúročil to, co jsem za léta nastřádal ohledně továren. Místy je to filosofující vyprávění o tom, proč vůbec mohlo to prostředí vzniknout, proč jsou dnes ty továrny opuštěné, proč jiné fungují atd. Ale má to linku, která tvoří ten přesah. Dnes se historický industriál vnímá hlavně jako dobová architektura. Co mě asi ovlivnilo nejvíc, bylo prolézání všech těch fabrik zhruba od sedmé třídy. Takže jako první jsem prolezl strojírnu v Harcově, kde byl první parní stroj v Čechách. Na začátku 90. let to nikdo nehlídal. Tady začaly moje průzkumy továren a z toho vycházím dodnes. Tehdy se tomu nikdo nevěnoval, ale taky to byla doba, kdy ten zánik nebyl v tak pokročilém stádiu, takže ještě hodně čerpám z té doby. Zájem o industriální architekturu dorazil se zpožděním i k nám. Chytlo se toho ČVUT, architekti, památkáři, Ing. Arch. Eva Dvořáková, ad. Dnes se tomu věnuje hodně lidí, ale zase mizí fabriky. Tahle knížka hodně vychází z toho, co si pamatuju, když jsem to prolézal. Dítě hodně vnímá detaily co bylo na stole, jak vypadaly třeba zámky u dveří apod.

Byl původní záměr trochu jiný, než v jaké podobě nakonec kniha je?

Měla to být taková pitva opuštěných továren. Netušil jsem, kam až mě to zavede. Pak se to začalo vrstvit. Přicházely otázky, proč ta která továrna vznikla zrovna tady, proč se továrny stěhovaly do měst, problematika parních strojů atd. Např., když zlevnily parní stroje, začaly továrny obsazovat centrum měst. Postindustriál už je důsledek celého vývoje. Historický vývoj industriálu se překlápí do toho „post" a už tady má opodstatnění třeba kapitola o industriální mytologii. Soustředil jsem se na průzkum života továren až k jejich konečnému stadiu, kdy nastupují sběrači kovů a probíhá to, čemu říkám demetalizace. A úplně poslední fází je prorůstání přírody do industriálních objektů a návštěvy turistů. Poláci z toho dokonce udělali velký byznys.

Máš pocit, že na postindustriál může něco navázat?

Naprostá většina těch objektů zanikla a v budoucnu zanikne. V Liberci byl průmysl nacpaný do centra města, nejbližší továrna byla od radnice vzdálená několik metrů tam, kde je dnes Plaza. Města se dnes snaží průmyslových reliktů spíš zbavit, vše se přesunulo do služeb. Industriální objekt je cenný až tehdy, kdy si ho někdo všimne a upozorní na to. To je úloha památkové péče. Jejich pohled ulpívá samozřejmě na té architektonické podobě. Západ nás předběhl v tom, že tam dokázali některé továrny zachovat v jejich celku.

Byl Liberec továrnami umístěnými v centru výjimečný?

To se týká druhé fáze industrializace. V první fázi jsou továrny vázané na vodní toky. Pak přišly parní stroje a továrny se přesunuly do měst. Liberec je specifický také tím neuvěřitelným růstem v 19. století. Textilana byla nejdříve na okraji, aby vzápětí byla továrnou v centru. V devadesátých letech minulého století průmysl z pochopitelných důvodů mizí. Moc se nevědělo, co s tím, tak se továrny boří a vznikají proluky. Najednou byl Liberec děravý a ošklivý.

Jak dlouho kniha vznikala?

Nedá se to přesně říct, jsou tam fotografie staré třeba sedm let. Bourání Hedvy jsme dokumentovali v roce 1999.

Co pro tebe bylo největším překvapením při téhle práci?

Asi největším zjištěním bylo, že Liberec je sice spojován zejména s textilním průmyslem, ale tomu textilnímu musel sekundovat průmysl strojírenský. V podstatě těžký průmysl jako slévárny. V době před druhou světovou válkou Liberec už pozbyl tu výjimečnost textilního města, textilní továrny se často využívaly jako sklady. Moc se o tom nemluvilo, továrny byly v majetku významných rodin, ale od 20. let to šlo dolů. Vedle toho bylo spousta sléváren, které měly své know-how, a které byly později významné pro válečný průmysl.

Co bylo příčinou úpadku textilního průmyslu?

Mám pocit, že to nemělo úplně konkrétní jednu příčinu. Vývoj se vždy nastartuje novými vynálezy, inovacemi a následkem toho vznikají nové provozy, které pak fungují v zajetých kolejích. Pak třeba nejsou schopny zachytit nástup něčeho dalšího. Po první světové válce už ten průmyslový rozlet ustal. Je zajímavé, jak na začátku druhé světové války popisovalo nové vedení továrny bratří Siegmundů (liberecké Tesly) stav objektu a výroby. Chtěli z toho vybudovat nový podnik a k jejich údivu přišli do polorozbořené ratejny. Svědectví lidí přicházejících odněkud z Berlína popisuje jejich šok ze zpustlosti tehdejší liberecké továrny v roce 1939.

Jak sis vymezil území, kterému ses chtěl věnovat?

Vázané je to na dva okresy, liberecký a jablonecký s přesahem na polskou stranu, kde jsou jedny z nejzajímavějších příkladů průmyslové architektury. Německo není úplně ideálním zdrojem pro tuhle knížku. Tam se o něco více investovalo do průmyslového dědictví a není tam tolik příkladů, na kterých by se téma knížky dalo ukázat. Ale jsou tam fotky z Rumunska, které ukazují archetypální příklady industriálního dědictví-jeho konce. Ty najdeme všude, ať už jsou to různé žebříky nebo ohniště.

Autor: Luděk Lukuvka

29.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Lanovka už znovu jezdí, silnice jsou otevřené

Liberec - Silný vítr ustal. Mohl se obnovit provoz lanovky na Ještěd a otevřít silnici do Polska.

Před 70 lety začal proces s prominenty Slovenského štátu

Pro umírněného ľuďáka, kněze a prezidenta Jozefa Tisa provaz, ale pro radikálního ministra vnitra Alexandera Macha pouhé vězení. Verdikt soudu s předáky Slovenského štátu, který byl zahájen 2. prosince 1946, byl ovlivněn mocenskými zájmy nastupujících komunistů.

Vánoce v Liberci

Liberec - Od adventní neděle lidé mohou čerpat atmosféru Vánoc, a to nejen díky adventním trhům, které začaly včera na náměstí před libereckou radnicí, ale také díky adventním koncertům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies