Dvojice fotografů i partnerů vystavuje v jabloneckém Eurocentru až do pondělí 2. května.

V rozhovoru oba povídali o tématech fotek, postprodukci, začátcích, dalších plánech i volném čase.

Proč jste se rozhodli uspořádat společnou výstavu a jak vznikl název?

P: Byl to vlastně nápad Denči. Měla totiž Eurocentrum zamluvené asi 2 roky dopředu a když se konečně přiblížil termín, nějak na to zapomněla. Vzpomněla si zhruba koncem ledna a říkala, že za měsíc nedá dohromady tolik fotek, takže jsme si to nakonec vzali napůl. Byla by škoda, kdyby to propadlo. Název je taková odvozenina z našich příjmení Albaniová Zbranek. Zároveň nastiňuje téma výstavy, kterým je průřez naší tvorbou doslova od A do Z.

D: Zapomněla, to zní neprofesionálně, spíše jsem byla velmi zaneprázdněná, to se dnes používá jako výmluva, ne? A doplnila bych, že jsme si už nějakou dobu pohrávali s představou společného projektu. Nějak propojit naše focení a vytvořit tak něco zbrusu nového. Výstava nám pomohla se postrčit dál, a tak vznikl projekt AZ foto, který brzo bude mít i vlastní webové stránky.

Takže na vaší výstavě najdeme úplně všechno, přesto zkuste to trošku specifikovat.

P: Přesně tak, jak už jsem říkal, je to průřez naší tvorbou. Možná zde mají drobnou převahu sportovní fotky a fotografie přírody. Jsou to totiž témata, která nás táhnou o něco víc. U mě je to ten sport, u Denči příroda. Jinak je zde opravdu od všeho něco. Máme tu fotografie z divadla, makro, portréty.

D: Je to tak. Bylo nemožné během dvou měsíců příprav nafotit celou výstavu, a tak jsme vybrali to nejlepší z naší tvorby. A vzhledem k tomu, že každý máme trochu jiné zaměření, museli jsme to pojmout nějak komplexně.

Kdy jste začali s focením a proč?

P: Já jsem pořádně začal asi ve čtvrťáku na gymplu, což je rok 2008/2009. Do té doby jsem fotil spíš jen krajinky a všechno, co bylo k vidění, když jsme cestovali s rodinou po výletech. Všichni mi neustále říkali, že mám moc hezké fotky. Možná i proto jsem si pak pořídil svoji první zrcadlovku a s tím ruku v ruce začal fotit i své první reportáže. Rychle jsem se dostal i k fotografování hokeje a pak mě to úplně pohltilo. Byl jsem doslova na každé větší sportovní či kulturní akci v okolí. Samozřejmě s foťákem.

D: Původně jsem vůbec nefotila. Od mala jsem kreslila a postupně se vypracovala na fotokresbu. Během studií na gymnáziu se zvýšila moje snaha o co nejrealističtější kresbu, která ovšem zabírá hodiny práce, a to mě postrčilo blíže k fotografování, které je rychlejší a neméně krásné. Byl to pro mě další způsob zachycení jedinečného okamžiku. Nyní se karta obrátila a já především fotím a kreslím už spíše kvůli zakázkám portrétů. Jsem holt umělecká duše.

Každý fotíte na jinou značkou fotoaparátů. Řekla bych, že Canon vs. Nikon je největší dilema lidí, co fotí.

P: Je pravda, že rivalita mezi Canonem a Nikonem je obrovská. U nás dvou je to ale v pohodě, sice se občas popíchneme, ale je to spíše ze srandy. Osobně fotím Canonem a asi bych ho za Nikon nevyměnil. Zastávám názor, že kvalitní fotograf pořídí dobrou fotku bez ohledu na techniku a kvalita u obou výrobců je srovnatelná.

D: Nemyslím si, že podstata fotek je založená na značce nebo konkrétní třídě fotoaparátů. Při focení je nejdůležitější oko a myšlenka fotografa a stroj mu dopomůže to vše zachytit. Ve finále ani nezáleží, zda jde o zrcadlovku nebo o staré dobré foťáky s diapozitivy. Občas si z Petra dělám srandu, že k dokonalosti mu už chybí jen Nikon, ale je to spíše o zvyku. Já se vypracovala na Nikonu a Petr na Canonu, za sebe to u nás beru jako výhodu variability než důvod k šarvátkám.

Petře, vy fotíte hlavně sport a koncerty, baví vás to ještě, nebo už je to jen taková rutina mapující dění v kraji?

P: Když se v jeden den sejde několik akcí, na kterých fotím, dokáže to být postupem dne celkem únavné. Zvlášť, když vím, že mě doma ještě čeká zpracování fotek v pozdních nočních hodinách. Ale jinak mě to stále baví. Pokud se zaměřím na sporty, jako jsou fotbal a hokej, normální člověk si řekne, že je to zápas co zápas stejné. Já to ale za rutinu rozhodně nepovažuji. Každý zápas má své specifické kouzlo, atmosféru a okamžiky. Přes hledáček fotoaparátu je to opravdu pokaždé jiné. Pak jsou tu „méně obvyklé" sporty, které nemají takovou frekvenci. Na ty se těším třeba celý rok. Sem bych zařadil biatlon nebo rallye. Je tu i větší prostor pro kreativitu.

Kolik času trávíte postprodukcí? Zdá se mi, že dnešní doba je posedlá dokonalostí a úpravou v počítači.

P: Protože se považuji za převážně reportážního fotografa a ten má zachycovat realitu takovou, jaká je, postprodukcí zase tolik času netrávím. Úprava spočívá v nějakých základech, jako je ořez fotky, úprava kontrastu, případně barev. Pokud dostanu zakázku, kde jsou požadovány nějaké složitější úpravy, samozřejmě neodmítnu. Pak už zabere úprava jedné fotky klidně i 6 hodin. Zrovna nedávno jsem tu zpracovával sérii fotek, kde jsem předělával podzimní krajinu do kompletně zasněžené.

D: Přiznám se, že i když se snažím vždy zachovat autentičnost fotky, někdy se úpravám neubráním. Nicméně se vždy snažím zasahovat co nejméně. Jednak kvůli fotce samotné a jednak kvůli času, který mě neustále honí.

Nezdá se vám, že se s „profesionálními" fotografy roztrhl pytel a že se za něj dnes považuje každý, kdo má zrcadlovku?

P: Kéž by se mi to jen zdálo. Ale máte pravdu, je to tak, jak říkáte.

D: Naprosto souhlasím. Jediným „štěstím" je to, že mít doma kvalitní zrcadlovku ještě neznamená mít cit pro focení, protože ani sebelepší technika za fotografa fotku, kompozici a detaily nevymyslí, a tak se ve finále stejně ukáže, kdo to vážně umí. Foťák je stále jen prostředek, stroj, se kterým se musí umět zacházet.

Jak se podle vás tato situace bude vyvíjet? Dá se fotografováním uživit?

P: Díky velkému množství výrobců fotoaparátů a stále novým konkurenčním modelům jsou ceny neustále tlačeny dolů, takže si kvalitní zrcadlovku může pořídit téměř každý. To je prostě dnešní doba. Jestli to mám říct upřímně, tak aby se člověk mohl focením uživit, je potřeba být extra dobrý a něčím se odlišit od konkurence. Druhou možností je být dobrý a mít trochu štěstí.

D: Několikrát v životě mě okolí přemlouvalo ke studiu umění. Nicméně již tehdy jsem, myslím rozumně, usoudila, že pravděpodobnost prosazení se v umění je velmi mizivá, stejné je to s focením. Pro mě je focení i nadále pouze koníček.

Jakou fotku považujete za svou nejpovedenější?

P: Nevím, jestli to bude nejpovedenější fotka, ale nejpyšnější jsem asi na focení přímo v hokejové kabině po postupu pražského Lva do finále KHL. Po zápase tam měli kluci opravdu veselo a já tam byl jako jediný český fotograf. A nejpovedenější bude určitě nějaká sportovní momentka, ale teď neřeknu která. Možná ji mám i mezi fotkami na výstavě.

D: Mým středobodem světa je má Border kolie Aisha, což je asi již obecně známo, a tak nikoho nepřekvapí, že právě její fotky považuji za svoje nejlepší. Ani ne z hlediska kvality či originality, ale protože na tyto fotky nedokážu koukat bez úsměvu, protože mají svůj příběh a pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu.

Kam byste se chtěli ve focení posunout?

P: Rád bych se dostal do situace, kdy by pro mě bylo focení primárním zdrojem příjmu a mohl jsem se mu naplno věnovat. Ideálně do nějaké zpravodajské redakce. I když se to nezdá, je to občas pěkná dřina a trochu o nervy, ale jinak je to kreativní práce a člověk pozná spoustu skvělých lidí a podívá se na zajímavá místa.

D: Já mám k focení poněkud jiný vztah. Jak jsem již řekla, je to můj koníček, ovšem stejně jako u ostatního umění trvám na tom, že to pro mě vždy bude pouze jakýsi doplněk. Studuji Speciální pedagogiku a v budoucnu bych tedy chtěla pracovat v tomto oboru, což se samozřejmě s uměním nevylučuje. Každopádně osobně bych se ráda do budoucna zaměřila na focení, které bude ostatním něco sdělovat, například se zaměřit na životy různých etnik nebo na ekologické dopady.

Vy sami se rádi fotíte? Myslíte si, že jsou všichni lidé fotogeničtí? Jen záleží na úhlu pohledu a umu fotografa?

P: Já tedy určitě ne, když na mě někdo namíří foťák, většinou se automaticky otáčím zády, nebo uhýbám. Jsou lidé, kterým to jde před objektivem samo, a potom jsou tu tací, kteří mají problém i s focením na občanku.

D: Velice ráda se před focením schovávám za objektiv nebo uhýbám. Samozřejmě každý má nějaké kouzlo, jde o toho ho jen najít. Ale s některými je vážně těžší pořízení.

Máte nějaký vzor mezi fotografy?

P: Jak už jsem zmínil, jsem zejména reportážní fotograf a tím pádem sleduji hlavně kolegy z oboru. Tady od nás se mi hodně líbí tvorba Jirky Částky nebo Radka Petráška, ale obecně je tu dost kluků, co to s foťákem umí dobře.

D: Vzhledem k počtu výborných fotografů na celosvětové úrovni je těžké mezi nimi vybrat jednoho. Osobně upřednostňuji krásné fotografie, které ovšem vypráví nějaký příběh a nejlépe pokud jsou nějak politicky, sociálně či ekologicky podbarvené. Asi nejlepším příkladem je Steve McCurry, jehož dokumentární fotografie oblétly svět.

Co focení mobilem? V dnešní době už je technika tak daleko, že některým lidem přijde jako zbytečnost tahat s sebou všude zrcadlovku a objektivy. Jak to máte vy?

P: Tady záleží na situaci. Ale když se mi nic nechce tahat, většinou se stejně donutím pro tu zrcadlovku s jedním objektivem. Hodím ji na popruhu přes rameno a jdu. Když jsem opravdu líný, tak mám po ruce ten telefon, co kdyby náhodou.

D: Tohle bych poopravila. Mám v paměti několik momentů, kdy je Petr ověšen dvěma těly, asi třemi objektivy a v ruce drží mobil a fotí. Ano, trochu paradox. Já osobně mobil využívám spíš jen pro komunikaci a jako ten známý otravný zvuk brzy ráno, když musím z postele.

Co děláte, když zrovna nefotíte?

P: Hodně sportuji a to jsou převážně ty chvíle, kdy sebou zrcadlovku netahám. Buď je to totiž nepraktické, nebo se mi nikam nevejde. Ale vždycky někam nacpu aspoň ten mobil. A poslední dobou ještě lovím kešky.

D: No tak jestli Petr hodně sportuje, tak já jsem asi superžena. Pokud mě nepotkáte běžet po Jablonci, pravděpodobně jedu na kole na přednášku do Liberce, nebo jsem na fitboxu. Když opustím sport, věnuji se canisterapii a občas musím i já do práce.