Kliknutím zvětšíteVýstavu Raduše Chocholoušové s názvem Drakova síň a člověka stín… si mohou výletníci prohlédnout na Pantheonu do konce prázdnin. Více o expozici a vernisáži povídala sama autorka.
Vaše výstava se jmenuje Drakova síň a člověka stín…, vysvětlíte název?
Výstava je koncipována pro kruhovou kapli na Pantheonu na Malé Skále. Pantheon je starověký kruhový chrám, původně zasvěcený všem bohům. Dovolila jsem si zde přenést myšlenku „Dračí síně". Na obrazech jsou jednotlivé postavy doprovázející postavu draka… princezny, rytíř, strážci. Když se postavíte doprostřed kaple, budete stát v centru příběhu. Člověk draka vytvořil, tato bytost se stala nedílnou součástí lidské mytologie, avšak v jeho velkoleposti je člověk pouhým stínem… V tom názvu spatřuji jemnou ironii a nadsázku s hlubším přesahem.
Jak dlouho vznikaly obrazy na tuto výstavu?
Obrazy vznikly během předchozího půl roku.
Namalovala jste 9 figur z „Dračího Pantheonu", které spolu navzájem tvoří nějaký celek, popíšete je?
K ohnivému slunečnímu drakovi jsem postavila měsíční čistou pannu jako princeznu, strážce a rytíře. Když jsem malovala draka s princeznou v objetí, přišel ke mně obraz hlubokého propojení. Cítila jsem, že princezna draka bytostně miluje a on ji.
Scházívají se spolu v lesích, kde dlouhé hodiny leží v klidném objetí. Avšak jejich spojení nepřeje sám král. Princezna se odmítá přestat s drakem vídat. Král si nechá povolat udatného rytíře. Spolu pak vymyslí lest. Princeznu ke skále přivážou, a když jí drak pouta rozvazuje, přijde rytíř a setne mu hlavu. Princezna si proti své vůli musí vzít udatného rytíře…
Otázkou zůstává, zda se přitom princezna nezblázní. Proto jsem vymyslela jiný příběh. Princezna je čistá bytost, která jediná umí vycítit, že za nebezpečnou a dravou vizáží draka je schován hluboký cit pro odpovědnost a ochranu blízkých. Jen v její náruči se ohňová sluneční bytost mění v krotkého beránka. Nikdo jim do jejich svazku nezasahuje, protože všichni ostatní také vnímají přítomnost bezpečí a požehnání. Z jejich spojení se rodí udatný a moudrý král, jenž přináší své zemi klid a mír.
Po namalování dvou strážců a první princezny, která je vlastně vodní pannou, jsem byla velmi překvapená, když jsem zjistila, že drak je maska, kterou si na sebe obléká sám člověk. Cítila jsem z toho, jak jsou obě bytosti provázány.
Drak je služebníkem člověka a člověk využívá jeho rozmanitých schopností. Sami sobě navzájem jsou ochranou a záštitou. Drakovi dáváme život tím, že na něj myslíme a umíme si ho představit. V naší krajině se mi to nejvíce spojuje se slavnostmi masopustu a průchodu masek, různých bytostí, vesnicí.
Na výstavě najdeme i fotografii, co na ní je?
Když jsem malovala jednotlivé „dračí figury", měla jsem jednou v noci sen. Zdálo se mi, že sedím u ohně společně s drakem a rytířem. Oni mne nevidí a já je mohu pozorovat, jak si spolu velmi přátelsky povídají. Tento moment jsem se pokusila vyfotit a tato fotografie je také součástí výstavy.
Co pro vás draci znamenají? Prostupují celou výstavou…
Draci jsou pro mne fascinující, složité bytosti. Byli přítomni v naší minulosti, ale jako by bylo jasné, že se objeví i v budoucnu. A tak, když o nich teď přemýšlím, mám pocit, že jsou blízko, že to všechno je na dosah ruky.
Jak a kde jste obrazy malovala, někde v ateliéru a několikrát jste se na Pantheonu zastavila nebo přímo tam, aby jste měla to správné prostředí a náladu?
Je to asi dva roky, co jsem dostala tento nápad, vystavit na Pantheonu Vranově draky. Celou věc jsem důkladně promýšlela posledního půl roku, kdy jsem měla stanovený termín vernisáže. Za celou tu dobu jsem byla na hradě asi dvakrát. Všechno si umím dobře do paměti uložit, pokud mi na tom záleží.
Vernisáž byla docela velkolepá, co se dělo? Performance… a co je to dračí hudba?
Má performance byla o rituálním zpřítomnění dračí postavy. Použila jsem tyto prvky chrlení ohně, jiskřící ohňovou pyrotechniku, umělcovo tělo, obřadní oblek z peří, hlavu draka a bubny. Diváci tak měli možnost vidět živou dračí bytost…
Dračí hudba byla vlastně zvuková vlna, kterou jsme vytvářeli zhruba 15 minut pomocí vhodných nástrojů. Základ pro tuto hudbu tvořila obrovská harmonika, kterou měla hráčka položenou na klíně a rozevírala tak měchy pomocí stehen. Přitom celou dobu střídala jenom dva tóny, které evokovaly nadechování a vydechování velikého draka. Do toho hrála druhá hudebnice pomocí smyčce na pilu a třetí používala v různých intervalech činel. To celé za doprovodu hlasových zvuků postupně dlouho gradovalo do hromového momentu, který jsme vytvořili pomocí burácení na tenké plechy.
Po tomto zvukovém vrcholu, který začal opadávat a sestupovat dolů, se přidal hráč na dobovou loutnu… Dračí hudbou jsme chtěli dosáhnout u diváků vnitřního nadsmyslového pocitu, což se nám myslím povedlo.
Vystavování na hradě je asi jiné než v galeriích, co vám tento prostor propůjčil nového?
Vystavování je vždy stejné. Vymýšlíte, realizujete, prezentujete. Principiálně je to stejné, ať už chystáte výstavu kamkoliv. Mně jsou však bližší autentická prostředí s odkazem na „genia loci". Galerie má většinou oficiální rozměr, ve kterém se nemusíte umět vždy dobře uvolnit.
Co děláte, když se nevěnujete umění?
Mám malou osmiměsíční holčičku a druhou pětiletou. Můj život se přelívá mezi péčí o domácnost, rodinou a tvořením. Naučila jsem se svobodně pohybovat v omezeném prostoru.
Raduše Chocholoušová
Má tvorba je silně poznamenaná klasickou estetikou a nejblíže se k ní hodí výraz „art is beauty". Takhle svoji tvorbu bytostně vnímám já. Asi nejvýraznějším momentem mého dosavadního života byly autentické prožitky v klinické smrti, kterou jsem proplula ve svých šestnácti letech v době studia na Střední umělecko-průmyslové škole v Jablonci nad Nisou v oboru Pasíř. Skončila jsem na invalidním vozíku a celý můj život získal jiný rozměr. Za velké podpory tehdejších profesorů a rodiny jsem školu dokončila a přešla na Fakultu umění a designu do Ateliéru Přírodní Materiály k profesoru Jaroslavu Prášilovi. Studium jsem ukončovala na Fakultě výtvarných umění v Brně při Ateliéru environment u docentů Vladimíra Merty a Mariana Pally. Svou tvorbu pojímám jako detektivní pátrání. Není pro mne jednoduché najít ve svém konání pevnou kotvu. Tu kotvu asi spatřuji až teď, ve formě mateřství. Než ke mne přišly mé dcery, byl můj život jeden velký večírek, který se postupně měnil v noční můru. Nemám pocit, že by mé poznávání bylo u konce. Obrazy, které poslední léta vytvářím, jsou mým pokusem uchopit samu sebe na této mnohadimenzionální křižovatce bytí. Různě experimentuji s všelijakými materiály. Mám ráda, když se ve svém tvoření i stvoření ztrácím. Miluji úplné rozpouštění. Možná proto často nebývám úplně přítomna a zdám se pasivní, nebo naopak velmi intenzivně hájím zdánlivě triviální formy bytí. Podvědomě tuším, že pamatuji dávných věků, ve snech se občas dotýkám šupinatých těl pradávných tvorů… (rch)
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
