Na začátek je nutné připomenout, že divadelní hra Kokkola měla v libereckém divadle svou českou premiéru na prknech profesionálního divadla. V roce 2007 měla Kokkola premiéru v brněnském studiu Marta, kde ji jako svou absolventskou inscenaci uvedli studenti JAMU v režii Alexandry Bauerové.

Dramaturg libereckého divadla Jan Tošovský měl pro to před uvedením hry těžkou hlavu. Jak mi sám sdělil, bylo to riskantní rozhodnutí. Složité byly dramaturgické úpravy textu a samozřejmě samotný překlad. Jen odhadovat se také daly reakce členů souboru činohry.

Po představení měl ale výraz Jana Tošovského a myslím i všech ostatních zúčastněných, včetně mladého režiséra Jana Friče, nádech uspokojení, možná vítězství. Vyplatilo se to.

Vypněte telefony

Klasická výzva všem návštěvníkům divadla je dnes již běžnou rutinou. O to víc mě hned v úvodu tato výzva pobavila, byla totiž ve finštině a tak trochu mi naznačila, že je na co se těšit.

Během několika prvních minut jsem vtažen do děje, který se z více než jedné poloviny odehrává na mrazivém zamrzlém moři.

Piano Larson, majitel malého trajektu, společně se svými kumpány probírá své myšlenky a úvahy. Nevyberou si nic menšího než původ a existenci Ježíše Krista a musím říci, že se s tím nemažou. Dál už teče finská vodka proudem, kořeněná záplavou nadávek a dalších peprností, a publikum se klouže, směje a ten úsměv i občas trne.

Komedie, ale…

Dialogy, přestože zdánlivě banální, jsou precizně vystavené a postupně nenásilně odhalují jednotlivé charaktery postav a dějovou linku. Za obzvlášť bravurní považuji úspěšně vybalancované pomezí mezi legračním, ve většině případů sprostým, vtipem a okamžikem, kdy se vtip láme až za svou hranici a stává se z něj životní pravda nebo alespoň ponaučení. A přicházejí další prohlášení a lidová moudra, která se liší jen místními reáliemi, ale jinak jsou obecně platné a mohly by se odehrát ve kterékoli české čtyřce nebo i jinde. Jako třeba: „…tělo brečí a já necejtím vůbec nic.

Zima tě nutí více žít. Všechna energie se soustředí do jediného bodu a člověk není se svým tělem tak sám. Na tuleňovi je nejlepší, že když se mu do hlavy začnou drát nějaký city, schová se pod led…“ A tak pořád dál. Publikum se pobaveně směje a ve chvíli vrcholu si uvědomí, že to vlastně není až tak směšné, a úsměv v mrazu tuhne.

Herci

Ať už se Jan Tošovský obával reakcí herců z jakéhokoli důvodu, ukázala se tato obava zbytečná, herci se bavili a bavili. Dobrosrdečný Piano Larson, punkový hrdina finské zeměpisné šířky, sedl Tomáši Dianiškovi. Skvělá byla Jana Kabešová – Vojtková, bezhlavě zamilovaná do bratra, s touhou stát se tuleněm na březích Grónska, což se jí na moment i splnilo.

V nenápadné roli Willyho svou zkušenost a výtečný odhad prosadil Václav Helšus, jehož mimochodem pronesené poznámky publikum dostaly. A mně jeho lítostivá a uražená postava opravdu lezla na nervy. Štěpánka Prýmková v roli ženy upoutané na vozíček budila ty nejnižší pudy a věřím, že by se našel někdo, kdo by ji měl chuť skopnout.

Osobně mě nejvíc pobavil Martin Stránský, ve výborném kostýmu otylého zrzavého dvojčete Saku, který poctivě nacvičoval pečování o fiktivní novorozeně, které toužil počít se svou postiženou ženou. Jeho tlumená agresivita deroucí se postupně více a více na povrch byla zábavná a přesvědčivá. Všechny další postavy přispěly do výsledného tvaru svým dílem a nezbývá než říci, že tuto hru stojí za to vidět, určitě ji nezapomenete.

Nesmrtelný námět

Pravděpodobně nejpůsobivější jsou divadelní hry čerpající nebo dokonce popisující reálný život, který sám o sobě dokáže připravit ty nejabsurdnější situace. Divadelní hra Kokkola je toho příkladem. Současně se o ní dá říci, že její námět je tím nejuniversálnějším námětem. Příběh mezilidských vztahů a obyčejných lidí, kteří žijí svoje životy, které si nevybrali. V tomto konkrétním případě vše podtrženo mrazivou zimou dalekého severu zalitého polární nocí, která dává vyniknout životní lidské síle a nadhledu i beznaději, která čas od času sedne na každého z nás.