Jednoho dne, kdy opět nosila vědro vody za vědrem, zpozorovala u studny malinkého mužíčka. Zdál se být hodně, hodně starý. Jeho obličej byl samá hluboká vráska. Pohled však měl přívětivý, milý a jeho tvář s černýma očima se na dívku přívětivě usmívala.

Jistě nějaký skřítek, pomyslela si děvečka, když skřítek ji přívětivě zval k sobě. Tak to bylo již poněkolikáté. Dívka jeho pozvání vždy odmítla. Skřítek pak smutně sklopil hlavu a pomalu, šouravě od studny odcházel. Dívka měla v paměti jen povinnosti a nebylo jich právě málo. Zajímavé i jí samotné bylo to, že skřítka vídala jen ona. Jiné děvečce ani čeledínu se skřítek nikdy neukázal. Děvečka pověděla, co vídala, sedlákovi. Ten usoudil, že skřítek asi nebude zlý a děvečce jistě neublíží. Naopak, možná ji bohatě odmění.

Poklady horského skřítka

Když i další dny chodila pro vodu, skřítka nezahlédla. Až v neděli v podvečer u studny byl a na děvečku čekal. Jako v jiné dny ji tiše zval, aby se nebála a následovala ho. Nyní mu děvče odpovědělo. „Nu, což. Sedlákovo svolení mám. Protentokrát s tebou půjdu!“ Trpaslíček se zaradoval, ale dívku upozornil. „Ať se děje cokoli, nesmíš slůvka promluvit!“ Pak dívku uchopil za obě ruce a společně skočili do studny. Padali do hlubiny dlouho a dlouho. Ale měkce dopadli na úplně suché dno. Ze dna vedly křivolaké chodby všemi směry do nitra země. Skřítek do jedné rázně vykročil a dívku vedl sebou. Procházeli chodbami velkými, širokými jako sály. Jiné byly jen docela úzké a nízké, že se děvečka musela hodně skrčit, aby hlavou nenarazila do tvrdého kamene. Chodby nebyly vůbec tmavé. Naopak. Jasně svítily a v lesku se lomivě jiskřily barevné drahokamy. Dívce vysoké klenby připadaly jako vysoká noční obloha, posetá tisícovkou hvězd a malých hvězdiček. Ale bylo zde i množství různých kovů. Šli dosti dlouho. Došli do sálku jasně osvětleného. Uprostřed stál masívní stůl. Okolo stolu sedělo dalších dvanáct trpaslíků, podobných jejímu průvodci. Nikdo z nich nepromluvil ani slůvka. Děvečka se mírně uklonila a nebojácně přistoupila ke stolu. Trpaslíček, který seděl v čele stolu, opatrně vzal krásně vykládanou skříňku. Uvnitř na sametu se leskl přenádherný šperk. Dlouhý náhrdelník a jemu podobný náramek. Šperkovnici dívce se širokým úsměvem podal. Ostatní skřítci radostně zatleskali, a pak všichni dohromady do dívčiny zástěry sypali zlaťáky. Když byla její zástěra plničká peněz, vzal dívku její průvodce opět za ruku a chodbou ji odváděl k východu. U studny skřítek dívce popřál mnoho štěstí. Vzápětí se ozvala hromová rána. Dívčina byla u studny sama. Po jejím průvodci nikde ani stopy. Jen v zástěře měla plno, plno bukových listů a ve šperkovnici byl na sametu vyrovnán jeden drobný kvítek vedle druhého.

Probuzení v jiném světě

Bylo jich hodně a byly krásné. Vzácnou skřínečku ukryla do kapsy v zástěře i s kvítky, listí však hned u studny vyklepala. Ještě zde stála její vědra s vodou. Rychle je popadla a pospíchala ke statku. Divné bylo, že statek jí důvěrně známý nepoznávala. Byl uplně jiný. Změněný. Něco nového přibylo, to, co znala, bylo stářím sešlé, zčernalé. Zahrada a sad jí připadaly také jiné, pokřivené kmeny stromů si však pamatovala. Bylo zde dost lidí, ale jinak oblečených než byla ona sama. A ti lidé se na děvečku překvapeně dívali, stejně jako ona na ně. Nikoho nepoznávala. Začala se s lidmi bavit, řekla jim, kdo je a u koho sloužila. Jak byla překvapena, když jí bylo řečeno, že sedlák, jehož jméno uvedla, na statku žil, ale před mnoha lety. Snad už třicet let je mrtvý, leží na zdejším hřbitově. Nyní zde žijí oni. Na oplátku jim dívka vyprávěla, co zažila ona. Kde byla, co viděla. Její posluchači jen kroutili nevěřícně hlavami a s otevřenými ústy poslouchali její vyprávění. Dívka na dotvrzení svých slov sáhla do kapsáře a na světlo, před posluchače postavila tu nádhernou lakovanou skříňku. Otevřela ji a nyní se divila i ona sama. Ve skříňce nebyly květy, ale šperky, které jí předali trpaslíčkové. Odvázala zástěru a ze záhybů a šněrování vypadlo pár zlaťáků, bůhví kde zachycených. Všichni se ohromeně dívali jeden po druhém i na cennosti, jež dívka měla v zástěře. Jak povídali a povídali, jedna z žen se rozpomněla, že se v městečku povídalo, že kdysi dávno šla jakási děvečka ke studni pro vodu, ale nikdy se domů ani do statku nevrátila. Ztratila se. Její rodiče už dlouho nežijí, ale žije ještě jedna stařena, hodně stará. Ta by mohla vědět více.

Plačící dívka se vydala za starou ženou. Celé městečko se změnilo. Jiné domy, jiní lidé. Domy nebyly dřevěnice, ale většinou to byly patrové, kamenné domy. Opravdu byla v tom podzemním světě skřítků tak moc dlouho? Jí vše připadalo, jako by šlo jen o pár hodin. Pouhou krátkou chvíli !

Tu někdo z ničeho nic vykřikl její jméno. Překvapeně se podívala po zvuku a u otevřeného okénka uviděla starou, hodně starou ženu. Ve stařeně poznala svoji bývalou dobrou přítelkyni. Stařena jí vyprávěla o všem, co pamatovala a co se událo od dívčina tak záhadného zmizení.

Dívka zůstala u staré přítelkyně. Nic ji netěšilo. Stále byla plná smutku. Jako by vše ztratila. Svět byl pro ni jiný, mnohdy nepochopitelný. Ani se neradovala ze svých nádherných šperků. Vyprávělo se, že děvečka se po několika letech provdala. Za muže si vzala pravnuka své přítelkyně a žila ještě dlouho bohatým a smysluplným životem.