Ale ten muž nic z toho neviděl ! Dokonce neslyšel ani šum vody. Měl starosti, velké starosti. Letošní úroda nebyla z těch nejlepších, vlastně nestála za nic. Navíc měl spousty dluhů a jeho věřitelé byli neodbytní.

Co dělat ? Kdo jemu a jeho hladové rodině z té bezvýchodné situace pomůže? Jak tak jde podél břehu, dojde až k ohybu řeky. Prudký svah, téměř holá skála končila hluboko pod jeho nohama. Napadlo ho, co kdyby tak skočil. Ukončí tak svůj život, ale ukončí také starosti a těžkosti, které naň doléhaly?

Nedělej to! Pomůžu ti, ale podepíšeš se krví..

Už se připravoval ke skoku, když si všiml, že nedaleko od něj stojí o skalní stěnu opřený nějaký dobře oblečený muž.

Ten člověk ho jistě pozorně sledoval. Zřejmě zde stál už hodnou chvíli, ale jak to, že ho neslyšel přicházet? Cesta kolem řeky byla kamenitá. Proč žádný spadlý kámen neprozradil jeho přítomnost? Neznámý člověk k němu vzkřikl : „Zadrž ! Nedělej to !“ Vyrušený chudák se otočil a nerudně mu odpověděl, aby si jeho počínání nevšímal a šel dál svojí cestou.

Neznámý se však jeho odpovědí nedal nikterak zastrašit a pokračoval : „To zde chceš nechat svoji rodinu v dvojnásobné bídě. Sobě možná ulehčíš, ale co žena, co děti ? Mysli hlavně na rodinu. Nabízím ti pomoc. Určitě ji oceníš, je velkorysá. Já ti pomohu z toho bezvýchodného postavení. Dám ti peníze, kterými splatíš všechny dluhy.

A přikoupíš si polnosti. Lepší a úrodnější než ten tvůj kousek políčka, co je samý kámen. Stále budeš mít plnou stodolu, plný seník. Všechno co je možné si přát ! Sám za to mnoho chtít nebudu. Jen maličký podpis na této cedulce! Ale, vlastní krví !“

Muž rozvažoval. Má přijmout tu nabízenou pomoc nebo ji odmítnout. Pomoc přišla v pravou chvíli. Nerozmýšlel se dlouho. Ostrým odštěpkem křemene přejel po prstu.

Objevila se kapka temně rudé krve. Neznámý dobrodinec mu rychle přisunul cedulku a podal mu i ostře seříznutý brk. Bez rozmyslu cedulku podepsal. Tajemný člověk se pousmál, do rukou mu přitom podal těžký měšec. Muž rozvázal silný řemínek a obsah měšce zasvítil oslnivými odlesky zlata. Měšec byl plničký krásných, nově ražených zlaťáků. Ve vzrušení úplně chudák zapomněl na svého zachránce. Ten zde byl stále.

Za tři roky si přijdu pro tvou duši..

Spěšně sroloval podepsanou ceduličku, zastrčil ji do kapsy pěkného kabátu a ještě pronesl : „Nu aby jsi věděl co jsi podepsal ! Tři roky si budeš žít, dobře žít. Téměř jako sám král. Starosti, věřitelé, všechno zlé se ti vyhne. Ale jen ty tři roky! Na rok a den si přijdu pro tvoji duši. Právě jsi ji upsal peklu“.

Teprve nyní si ten chudý člověk uvědomil co provedl! Přitom jako by se to stalo ve snu, jen těžký měšec plný těžkého zlata mu připomněl skutečnost. Pospíšil si domů a vše vypověděl své ženě. Ta se nejprve zděsila, tušila v nečekané pomoci nějaké nebezpečí, ale lesk peněz ji vyhladil vrásky z čela. Přikoupili hezký kus pole, koupili louka a na ní se páslo několik krav. A jejich ohrady byly plné ovcí a koz.

Vše bylo přesně jak čert oznámil. Jen jediné bývalému chudáku chybělo – klid! V jeho hlavě nyní hlodala jediná myšlenka. Čas nezadržitelně plyne a s časem utíká ke konci i jeho život. Třetím rokem se v jeho statku znenadání objevil moudrý poutník, vracející se ze vzdálených, vychvalovaných zemí. Muž se poutníka optal, zná–li radu, uklidní–li mu nepěkné myšlenky.

„Nechte své stavení pečlivě vykropit svěcenou vodou! Čert k tobě nebude moci. Neublíží ti, ani tě neodnese sebou.“ A tak se stalo. Přešel třetí rok a již zde byl i ten poslední den. Kupodivu, nic zvláštního se nestalo. Ale zbývala noc. Rodina ulehla, ale žádný z jejich členů dlouho nemohl usnout. Až náhle z lehkého spaní je vyrušilo zlověstné syčení. Čert byl zde, přišel si pro duši člověka, kterému pomohl. Brzy však zjistil, že byl přelstěný, do stavení nemůže!

Ve vzteku začal nosit kameny, které vršil jeden na druhý kolem celého domu, domu jeho věřitele. Kameny vršil těsně nad sebou, jeden k druhému až kolem stavení vznikla vysoká, pevná zeď. S posledním kamenem se celá kamenná hradba zřítila a pod sebou pohřbila celý dvůr i nešťastnou rodinu.

Ráno, když lovci s rozbřeskem nového dne procházeli smědavskou rovinou, nevycházeli z údivu. V širé rovině kam dříve oko dohlédlo stál kopec, který tu dříve nebyl. Nebyl zde dříve rozlehlý dvůr, žádní lidé. Nic! Jen hora tvořená černými kameny.